Hodinář
Vůbec se mu tam nelíbilo. Do nosu mu vnikal odporný puch, smíšený s mrtvolami a ten, co cítíte vždy, když jste v nemocnici. Do márnice chodíval nerad. Nejen proto, že se zde cítil nesvůj kvůli všem těm mrtvolám, ale i proto, že se na ně musel většinou dívat.
„Ano, už ho přivezli,“ řekl asi čtyřicetiletý muž v bílém plášti, „pojďte za mnou.“
Herbert jej následoval. Prošli několika dveřmi, až se dostali do místnosti, kde byli všichni uschovaní. Místnost byla celkem veliká. Celá byla vybarvena na modro, u zdí stály mrazicí boxy a několik pracovních stolů a uprostřed operační stůl, přes který byl přehozený bílý plášť, který, jak bylo zřejmé, schovával mrtvé tělo Adama Nováka. Herbert s doktorem došli ke stolu. Doktor oddělal plášť a Herbert spatřil zakrvácenou tvář mladého divadelního herce. Po celé tváři byly hluboké škrábance. Zdály se, jako by byly od nehtů. Pravé oko bylo úplně rozdrásané. V ústech chybělo plno zubů.
„Bože, to je hrůza,“ vzdychl Herbert.
„Je to on?“ zeptal se doktor.
„Ano,“ odpověděl.
Doktor oddělal zbytek pláště. Celé mládencovo tělo bylo poseto hlubokými ránami. Herbert se podíval na Adamovy ruce. Ty měl úplně od krve.
„Našli jej dnes ráno na nádraží. Neměl na sobě nic jen tyhle…“ doktor došel ke stolu a zvedl z něj nějaký malý předmět a vrátil se zpátky k Herbertovi se slovy: „Tyto rozbité hodinky.“ Herbert je od něj vzal a podíval se na ně.
„Hmm… ukazují osm hodin.“ Chvíli zapřemýšlel.
„Toho hocha našli kdy?“
„Moment,“ doktor se podíval do papírů, které u mrtvoly ležely.
„V pět hodin a dvacet sedm minut.“
Herbert se opět podíval na mladíkovo tělo. „Kdo myslíte, že mu to mohl udělat?“ zeptal se.
„Podle těch ran, co má po celém těle bych řekl, že si to uděl sám. Když se pozorně podíváte na jeho nehty,“ doktor vzal Adamovu ruku a pozorně si prohlédl jeho prsty. „Ano. Za nehty vidím kousky masa, takže můžeme předpokládat, že to udělal on.“
„Předpokládat?“
„Také je možné, že to maso, které za těmi nehty má, nemusí být jeho, vše ověříme rozborem DNA.“
„Dobře,“ povzdychl si Herbert. „Nenašly se nějaké otisky prstů?“
Doktor se opět podíval do papírů a po několika vteřinách odpověděl: „Žádné.“
„Ach jo, to bude zase dlouhý den. Víte co? Prozkoumejte tělo ještě jednou, možná že je vyšetřovatelé přehlédli. Pokud něco zjistíte, zavolejte mi na toto číslo.“
Doktor si od Herberta vzal kartičku a řekl: „Ovšem.“
Probudila se. Všude kolem ní byla tma. Chtěla se pohnout, ale bolest v jejích nohou jí to nedovolila.
„Haló?“ Její hlas zanikl v mrtvém tichu.
„Haló, je tu někdo?“ Žádná odpověď.
„Bože,“ zasténala. Otočila se na břicho a pokusila se vstát. Neúspěšně.
„Pomóc!“ vykřikla. „Pomozte mi někdo!“
Nic. Rukama ohmatala prostor kolem sebe. Nic než podlaha. Zkusila se tedy plazit. K jejímu překvapení to šlo. Chvíli se plazila, až narazila na sklo. Tedy, zdálo se jí to jako sklo. Ohmatal jej. Bylo obrovské.
„Haló, je tu někdo?“ zkusila to znovu. Opět nic. Tak se tedy opřela o stěnu a nahmatala si nohy. Žádné zranění. Tak proč jí tolik bolí? Vtom se rozsvítilo světlo. V ten okamžik na chvíli oslepla. Neviděla nic jiného než bíle světlo. Po chvíli si na něj zvykla a zjistila, že je v malé skleněné místnosti. Nikde neviděla dveře. Sklo představovalo vše. Podlahu, stěnu i strop. A všude za sklem vysely hodiny. Byly všude, v různých velikostech a žádné z nich netikaly.
„Dobrý den, paní Bednaříková.“ Hlas se rozlehl tou malou místností.
„Co? Kdo jste? Kde to jsem a jak mě znáte?“
„Kdo jsem, není důležité. Důležité je, kdo jste VY!“ Hlas patřil muži.
„Proč mě tady držíte a co se mnou chcete udělat?“ její hlas se odrážel od stěn.
„Proč vás tu držím? Na to vám dokážu jednoduše odpovědět. Dělám takový, jak bych to řekl průzkum.“
„Co? Jaký průzkum?“ zeptala se roztřeseným hlasem.
„To brzy uvidíte a prožijete. Nyní se nacházíte v mé pokusné místnosti. Říkám ji Místnost času. Jistě vám je jasné proč. Nyní vám řeknu, co se bude dít. Můj průzkum je o tom, jestli dokáže člověk zůstat hodinu a půl zamčený v místnosti, kde nejsou dveře. Na tom nezní nic špatného, ale má to jeden háček. Asi tušíte jaký, že?“
„Jaký?“ zeptala se.
„Je to prosté, budete muset poslouchat tikot všech hodin za sklem. Možná si myslíte, že je neuslyšíte, ale musím vás vyvést z omylu, uslyšíte. Pokud hodinu a půl vydržíte, nechám vás jít.“
„A co by se stalo, kdybych nevydržela?“ V místnosti zavládlo ticho. Paní Bednaříková slyšela jen svůj dech.
„Co by se stalo?“ vykřikla. Po celé místnosti se rozlehl mužský nepřátelský smích.
„Co by se stalo!“ křičela, „co by se stalo!“
Na chvíli se odmlčela a smích přestal. Už chtěla vykřiknout znovu, když vtom se něco stalo. Všechny hodiny na zdech začaly tikat. TIK, ŤAK, TIK, ŤAK. Všechny na setinu stejně.
„Pusťte mě ven!“ křičela a začala bouchat do skleněných zdí. Nikdo jí však neodpovídal. Jen se neustále ozývalo TIK, ŤAK, TIK, ŤAK.
„Bože, ne,“ vzdechla paní Bednaříková. Svalila se na zem a rozbrečela se. Minuty ubíhaly a hodiny tikaly. Paní Bednaříková si zakrývala uši dlaněmi, ale nepomáhalo to. Neustále slyšela to tikání. TIK, ŤAK, TIK, ŤAK. Po dvaceti minutách už to nemohla vydržet a přestala se ovládat. Bušila do zdí, nehty si zarývala do tváře a křičela. Chtěla jen, aby ten tikot přestal. Ten však neustával, zdálo se však, jako by ještě zesílil.
„Nééééééé! Zastavte to! Pusťte mě ven, pusťte mě VEN!“ Nikdo jí však neodpovídal a také již neodpoví.
Herbert prošel kolem policejního auta, který blokoval vjezd do ulice a zamířil ke skupince policistů, kteří prozkoumávali něco, co bylo schované za popelnicí.
„Tak co se děje?“ zeptal se hned, jak k nim došel.
„Podívej se sám,“ vyzvala jedna policistka a ustoupila. Herbert se nadechl a poté nakouknul za popelnici. Ihned odvrátil zrak.
„Víme už něco, Lindo?“
„Zatím nic moc.“ Na chvíli se odmlčela a poté pokračovala. „Víme jen to, že je stejně zřízená, jak ten chlápek předevčírem. Jinak zatím nevíme, kdo ta žena je, kdo jí to provedl, ani jak se sem dostala. Jen jsme opět našli další hodinky.“
„Už zase?“
„Ano. Opět rozbité.“
„A ukazují půl páté,“ dodal další z policistů.
„Jsou stále na oběti?“
„Ano.“
„No tak dobře,“ řekl Herbert, nasadil si gumové rukavice a zašel za popelnici. Mrtvá ležela na břiše. Levou rukou si jako by chránila hlavu a pravou, na které byly stříbrné hodinky, měla natáhnutou před sebe. Její celé tělo bylo poseto hlubokými ránami a potřísněno zaschlou krví.
Herbert se nad ní sklonil a pomalu zvedl ruku s hodinkami. To první co ho zaujalo byl jejich vzhled. Na první pohled již bylo jasné, že tohle jen tak obyčejné hodinky nebudou.
„Hmm, všimli jste si značky těch hodinek?“ zeptal se Lindy a druhého policisty.
„Ne,“ odpověděl mu policista.
„Od koho jsou?“ zeptala se Linda.
"Od Dolce & Gabbana."
„Dolce & Gabbana? Chceš říct, že ta má mrtvá žena na sobě hodinky v hodnotě desíti tisíc?“ nemohla uvěřit Linda.
„Jo. A to není všechno,“ začal Herbert a dál je zkoumal.
„Nejsou rozbité tak docela. Je jasně vidět, že ty hodinky jsou úplně nové. Není na nich žádná špína ani šrám.“
„No a?“ zeptal se policista.
„Řeknu ti to takhle, Franku. Pokud ji někdo zabil, tak to byl někdo, kdo rozbil úplně nové hodinky v hodnotě desíti tisíc korun. A to by mohl udělat jen nějaký boháč.“
„Nebo někdo, kdo vyloupil obchod s hodinkami, nebo majitel firmy na výrobu hodinek,“ dodala Linda.
„Anebo hodinář,“ zakončil rozhovor Frank.
Ticho přerušilo až vyzvánění mobilního telefonu.
„To bude můj,“ řekl okamžitě Herbert, zašmátral v kapsách svých kalhot a vytáhl z něj stříbrnou Nokiu.
„Ano?“ zeptal se hned, jak stisknul tlačítko pro příjem.
„Policista Herbert?“
„Ano, to jsem já. Kdo volá?“
„Tady Dany z márnice, byl jste tu před dvěma dny ohledně mrtvoly toho herce.“
„Ano už vím. Zjistil jste něco?“
„Překvapivě ano. Ty hodinky, která měla oběť na ruce, jsou značkové a mají velkou hodnotu. Jinak našel jsem otisky prstů, které se neshodují s otisky oběti.“
„A už víte, čí jsou?“
„Zatím ne. Kopii jsem vám poslal na stanici, takže se potom můžete podívat sám. Jinak to je všechno.“
„Děkuji moc. Jo a mimochodem, pošleme k vám dneska další tělo.“
„Dobře.“
„Kdybyste zjistil něco víc, tak mi zavolejte.“
„Ovšem.“
Herbert hovor ukončil a obrátil se na své kolegy.
„Márnice?“ zeptala se Linda.
„Ano,“ odpověděl Herbert.
„Takže, co teď budeme dělat?“
„Ty Franku, zjistíš, jestli někde v poslední době náhodou nebylo vykradeno hodinářství. Lindo, ty zůstaň tady a dohlédni na to, aby bylo tělo odvezeno do márnice.“
„A co budeš dělat ty?“
„Zajdu na stanici a podívám se na otisk prstů, který v márnici získali.“
Frank okamžitě odešel a Linda začala zařizovat věci na odvoz těla. Herbert se ještě jednou podíval na mrtvou ženu. Toho hajzla dostanem! řekl si v duchu, otočil se a zamířil na stanici.
Když procházel ulicí Komenského kolem jednoho malého hodinářství, zastavil se. Možná něco zjistím, pomyslel si a vešel do toho malého krámku s hodinkami. Hned jak vstoupil, obklopil ho zvuk tikajících hodin, jako voda. Okamžitě pocítil takový zvláštní pocit. Ihned jej však zahnal a došel k regálu s hodinkami. Asi po chvíli našel ty stejné, které měla dnešní oběť. Koukl se na cenovku a pak nevěřícně zakroutil hlavou. Kterej blbec by dal za takový hodinky jedenáct tisíc?
„Mohu vám pomoci?“
Hlas přehlušil ten příšerný tikot tak, že se Herbert lekl a lehce sebou škubl. Mladý prodavač si toho evidentně všiml.
„Nejste první, komu se to stalo,“ řekl.
„Vážně?“ zeptal se trochu nejistě Herbert.
„Ale ano. Ono je to těmi hodinami. Přesněji řečeno to tikání. Některé lidi to znervózňuje, ale nikdo neví proč.“ Prodavač se usmál a znovu se jej zeptal: „Mohu vám tedy nějak pomoci?“
„Ano,“ odpověděl mu hned Herbert. „Tam ty stříbrné hodinky,“ prstem ukázal přes skleněnou tabuli a pokračoval, „koupil si je tady v poslední době někdo?"“
„A na co to potřebujete vědět?“
„Ále,“ mávl rukou Herbert, „moje přítelkyně chce některé k narozeninám a víte, ona má rada všechno to, co zrovna letí, takže se chci zeptat, jestli si je lidi kupují nebo ne.“
„No, naposledy si je tady kupoval nějaký chlap asi před půl rokem. Byl to takový, však víte, právník.“
„Takže v poslední době nikdo.“
„Ne.“
Co jsem si taky myslel že? Že hned v prvním obchodě zjistím, kdo je vrah? Herbert si povzdechl.
„No, takže se podívám ještě po jiných.“
„Hledáte něco konkrétního?“
„Ne.“
„Dobře, kdybyste potřeboval poradit, klidně se ptejte,“ prodavač se opět usmál a vrátil se za pult, kde si sedl a začal číst nějakou knihu. Byl by z něj možná dobrý psycholog. Vyzařuje z něj takový klid a pohoda. Pomyslel si Herbert a opět se zadíval na hodinky. No, uvidíme, co zjistím na stanici. Už chtěl vyjít z obchodu, když zazvonil jeho mobil. Okamžitě jej zvedl.
„Ano?“
„Tady opět Dany z márnice. Zjistil jsem, komu patří ty otisky prstů.“
„Ano, a komu?“
„Patří nějakému Filipu Dočekalovi. 21 let. Vysoký, štíhlý, hnědé vlasy. Pracuje jako prodavač v jednom obchůdku s hodinami. Ulice Komenského.“ Herbertovi přejel mráz po zádech a otočil se. Prodavač se na něj díval a usmíval se. Jenže v jeho očích viděl něco jiného. Že by strach, obavy?
„Haló? Jste tam ještě?“
„Ano. Dobře díky. Hned se tam půjdu podívat.“
Herbert ukončil hovor.
„Takže si žádné nekoupíte?“ zeptal se jej prodavač.
Herbert se na něj podíval. Na dvacet jedna vypadal, hnědé vlasy měl a štíhlý taky byl. A ten úsměv. Už mu nepřipadal tak přátelský jako prvně.
„Jen napíšu přítelkyni, jestli jí nebudou vadit tam ty.“
„Dobře,“ řekl mladík a vrátil se znovu ke knížce.
Herbert okamžitě začal psát SMS Lindě, ať okamžitě přijede do toho obchodu. Hned jak SMS odeslal, zvedl hlavu od displeje mobilu a zeptal se: „Můžete mi prosím říct…?“
Zarazil se, protože prodavač nikde nebyl. Kde sakra je? Chvíli čekal, a pak mu došlo, že to asi musel vytušit. Okamžitě vytáhl zbraň ze svého opasku a nahlas se zeptal: „Haló, pane, můžete sem jít?“
Z místnosti za pultem se ozvala rána a zaklení. Herbert na nic nečekal a vtrhl zavřenými dveřmi dovnitř. Místnost byla plná krabic, ale prodavač tam nebyl.
„Kde jste?“
Nikdo se mu však neozýval. Prošel tedy kolem několika krabic a nahlédl za roh. V tom okamžiku jej někdo uhodil něčím těžkým do hlavy. Herbert spadl na zem a ztratil vědomí.
Zatímco pospíchala na ulici Komenského, hlavou jí pořád prolétala zpráva, kterou ji Herbert před malinkou chvilkou poslal. DOSTAŇ SE DO HODINÁŘSTVÍ V ULICI KOMENSKÉHO. HNED. Netušila, zda se jedná jen o nějakou blbost, či o něco, souvisejícího s případem. Našel snad nějakou stopu? Nebo rovnou pachatele?
Nemohla se dobrat k žádné odpovědi, čímž se jí nálada moc nezvedla. O to víc ji naštvalo, když kvůli nějaké partě turistů musela jít o několik ulic dál a tím si cestu o stovky metrů prodloužit.
Sakra! Vždyť tady jde nejspíš o čas! Klela v duchu Linda a pospíchala, jak nejrychleji uměla.
Po pár minutách se konečně dostala do ulice Komenského. Chvíli ono hodinářství nemohla najít. Ztrácelo se, mezi proudy lidí, kteří po ulici chodili a výstavními tabulemi, které lákaly do jiných obchodů. Ale pak si ho všimla. Toho malého nenápadného krámku mezi prodejnou bot a potravinami.
Na nic nečekala. Došla k tomu malému obchůdku s hodinami a vstoupila.
Sotva co se probral, ucítil obrovskou bolest v zátylku a na hlavě. Opatrně si rukou sáhl za krk. Krvácel. Pomalu se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Byl v malé místnosti, osvětlené bílým světlem, vycházejícím ze skleněného stropu. Vlastně i podlaha a všechny zdi byly ze skla. A za nimi visely hodiny všech možných tvarů. Některé byly velké, jiné malé. Žádné však netikaly.
„Co se to sakra děje?“ snažil se vzpomenout Herbert. Chvíli trvalo, než si vybavil vše, co se stalo v tom obchodě. Tak ten vrah je ten prodavač? Ptal se sám sebe. A kde to vlastně jsem? Kam mě to sakra dal?
Snažil se najít nějaké dveře, kterými by se dostal ven. Žádné však v místnosti nebyly. Všude jen zdi. Nějak mě sem ale musel dostat! Prozkoumával zdi, zda někde nenajde známku nějaké škvíry. Našel jen jednu. Na stropě, blízko světla. Pomalu vstal a zkusil se ke světlu dostat. Vtom jej však vyrušil prodavačův hlas.
„Tak, vidím, že už jste se probudil.“
„Co? Jak mě sakra vidíte?“ zeptal se Herbert a okamžitě začal prozkoumávat prostor za sklem, zda někde neuvidí kameru.
„Nemusíte se namáhat. Tu kameru stejně nenajdete.“ Herbert přestal hledat.
„No, musím říct, že mě překvapuje, jak jste mě tady tak rychle našli. Doufal jsem, že než budete mít podezření, dokončím svůj důležitý test.“
„Důležitý test?“
„Ano, přesně tak. A musím vám říct, že je velice důležitý. Sice ne pro vás, ale pro mne ano.“
„Takže to děláte jen kvůli tomu testu? Proto zabíjíte ty nevinné lidi?“
„Že je zabíjím? Ach, tak to ne, ne, ne, ne, ne. Oni se zabili sami. To oni si sebrali svůj život.“
„Ale zemřeli kvůli tobě!“
„Ne. Zemřeli kvůli sobě. Zemřeli jen kvůli tomu, že už to nemohli vydržet. Ostatně, teď uvidíme, jestli zemřete i vy.“
Herberta zamrazilo v zádech. Ach ne.
„Odpusťte mi,“ ozval se ještě prodavačův hlas.
„Odpustit vám?“
„Ano, za to. Že tady nebudu, až budete umírat. Zrovna přišla do obchodu jakási policistka, takže se ji budu muset věnovat. Hádám, že to bude vaše kolegyně. Nemýlím se?“
Linda! „Jestli jí něco uděláte…“ pohrozil mu Herbert.
„Tak co? Zabijete mě?“ muž se začal smát. Po chvíli přestal a řekl Herbertovi svá poslední slova. „Užijte si to.“
V ten okamžik začaly všechny hodiny tikat. Všechny stejně a hodně nahlas. Nešlo přeslechnout to jejich TIK, ŤAK, TIK, ŤAK.
„Sakra, sakra, sakra!“ začal nadávat Herbert. Potom dostal nápad. Začal hlasitě křičet. Snad mě Linda uslyší. Neslyšela jej však. Nikdo jej neslyšel. Jen ty hodiny, které mu dělaly poslední společnost před jeho smrtí.
„Haló?“ zvolala Linda, když se ani po minutě neobjevil nikdo, kdo by v hodinářství pracoval.
„Počkejte, hned jsem u vás,“ ozvalo se z místnosti za prodejním pultem. Linda ještě jednou zkusila zavolat Herbertovi na mobil, ale stále to hlásilo, že je nedostupný. Hlupák jeden.
Porozhlédla se tedy po obchodě. Dívala se na všechny ty hodiny a hodinky, co v obchodě byly. Od těch nejlevnějších až po ty nejdražší.
„Dobrý den, přejete si?“ zeptal se jí vysoký, mladý muž.
„Dobrý den. Hledám tady svého kolegu Herberta. Asi před čtvrt hodinou mi psal, ať sem okamžitě přijdu, byl tady?“
„Jo, jeden policista tady asi před půl hodinou byl. Ptal se na nějaké hodinky a mluvil cosi o tom, že by chtěl koupit nějaké přítelkyni, ale potom odešel.“
„Opravdu?“
„Ano.“
„A nezanechal mi tady nějakou zprávu, či něco takového?“
„Ne.“
„Tak proč by mi teda psal, ať sem jdu?“
„To nevím paní, to se budete muset zeptat jeho.“ V tu chvíli si na něm Linda něčeho všimla. Byl to jen takový záblesk nejistoty, který spatřila v jeho očích. Ten muž určitě něco ví.
„A nelžete mi náhodou?“ obořila se na něj.
„Co? Proč bych vám měl lhát? Jsem jen obchodník s hodinkami.“
„Ale vy něco víte, vidím vám to v očích!“ Muž se začal smát.
„Tak to je teda dobrý vtip.“
„Víte co? Tímto vás tady zatýkám za zadržování informací.“
„Cože? Děláte si ze mě prdel?“
„Ne nedělám. Teď spolu se mnou půjdete na stanici a tam už z vás dostanu to, co chci. Nebo byste mi to chtěl říct teď?“
„Co? Ale vždyť sem vám to už řekl!“
„No dobře, tak pojďte se mnou.“
„Nikam nejdu. Mám tady obchod.“
Linda se na něj vážně podívala a vytáhla z opasku želízka.
„Když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém.“
„Tak to ne,“ řekl muž a zpod pultu vytáhl zbraň a namířil jí na Lindu. Ta už nestihla vytáhnout tu svou. Muž vystřelil a rána zasáhla Lindu do ruky.
„Sakra!“ vykřikla bolestí. Druhou rukou se snažila vytáhnout svou zbraň. Podařilo se jí to. To už však muž střílel podruhé. Tentokrát však minul. Linda zvedla ruku se zbraní, namířila jí na muže a vystřelila. Ten se okamžitě chytl za rameno, kam ho rána zasáhla. Okamžitě zmizel v místnosti za pultem.
Linda se skryla před pult a okamžitě zavolala posily. Poté se pomalu došourala ke dveřím do zadní místnosti. Opatrně nahlédla dovnitř. Místnost byla plná krabic. Pomalu se proplížila dovnitř, se zbraní vždy připravenou k výstřelu, a schovala se za první hromadu beden. Chvíli byla zticha, zdali něco neuslyší.
Nic. Nahlédla tedy přes okraj vrchní krabice. Zpět se schovat ji donutil výstřel, který byl na ní mířen. Muž však o pouhých pár centimetrů minul. Linda se zhluboka nadechla, vstala a namířila na muže. Ten její reakci nečekal, a tak na ni nebyl připraven. Linda vystřelila. Střela zasáhla muže do nohy. Zbraň mu vypadla z ruky a poté se svalil v bolestech na zem.
Linda k muži rychle přiběhla. Jeho zbraň okamžitě odkopla do kouta a poté se k němu naklonila.
„Kde je Herbert?“
Muž se pevně držel za nohu, odkud mu vytékala teplá krev. „Nic ti neřeknu, ty krávo!“
„Nic mi neřekneš?!“ Linda na něj okamžitě namířila zbraň. „Kde je?“ zařvala mu do tváře.
Muž mlčel. Po tváři mu stékaly slzy bolesti, kde se mísily s krví, která tam vystříkla při ráně do ramene.
„Sakra!“ zaklela Linda a podívala se po místnosti. Nevedly z ní už žádné jiné dveře. Šla se tedy podívat za různé krabice, co v místnosti ležely. Za jednou našla počítač, napojený na několik drátků. Přišla k němu blíž, aby viděla, co je na obrazovce. Byly tam čtyři obrazy. Jeden z chodníku před obchodem, druhý v obchodě, a zbylé dva ze skleněné místnosti, ve které ležel Herbert.
„Herberte!“ vykřikla Linda. Ten ležel v kaluži krve a nehýbal se.
„Do prdele, to snad ne!“ vykřikla a vrátila se k muži. Zbraní mu namířila do tváře.
„Kde je ta místnost?“ Muž mlčel.
„Tak kde je?“ vykřikla a zbraň odjistila. Muž hlavou pokýval na místo na podlaze. Linda se tam hned šla podívat. Teprve teď si všimla, že jsou v podlaze rýhy, které rýsovaly dveře. Chvíli s nimi zápolila, ale nakonec se jí je podařilo otevřít.
Okamžitě nahlédla dovnitř. „Herberte?“
Jeho tělo leželo na břiše, ruce měl podél těla a krev se nacházela všude kolem něj.
„Herberte!“ zavolala na něj. Pak za sebou cosi uslyšela. Vtom si uvědomila svou chybu. Měla jsem ho spoutat! To už však bylo pozdě. Tvrdý předmět ji udeřil do hlavy a ona se zřítila dolů na skleněnou podlahu.
Dopad byl tvrdý. V její zraněné ruce to křuplo, když dopadla.
„Teď tady chcípni, ty mrcho!“ zařval na ní prodavač a zabouchl dveře. Pohltilo jí bíle světlo a tikot všech hodin v místnosti. Zdravou rukou se držela za tu zraněnou a brečela. Potom si uvědomila, že je s ní v místnosti ještě Herbert. Okamžitě se k němu připlazila.
„Herberte?“ promluvila na něj, když byla u něj. Neodpověděl jí. Otočila jej tedy na záda. Naskytl se jí příšerný pohled.
Herbert měl úplně rozedranou tvář od nehtů.
„Ale ne,“ povzdychla Linda. Poté se podívala na jeho ruce. Na pravé ruce měl prokousnuté zápěstí. Zvedl se jí žaludek a odvrátila pohled. Pak na zem vyvrhla svou snídani.
„Do prdele!“ zakřičela a dala se do pláče. Podívala se na strop, kde byly dveře. Budu je muset rozstřílet! Poté si však uvědomila, že už nemá u sebe zbraň. Sakra! Musela jsem ji nahoře upustit!
Dopadla na ni tíseň. Pak si uvědomila, že hodiny kolem tikají. Letmým pohledem všechny hodiny prozkoumala. Všechny tikaly na setinu přesně.
Brzy dojedou posily a najdou tě. Hlavně klid. Uklidňovala se, ale nepomáhalo to. Tikání jí úplně vymylo mozek. TIK, ŤAK, TIK, ŤAK. Ruce se jí začaly třást. Hlavou jí začaly proudit myšlenky na smrt.
Co se to sakra děje? Ptala se sama sebe. Zkusila si zacpat uši. Ozvala se však její rána v levé ruce a tak nemohla. Začala hlasitě dýchat. Srdce se jí rozbušilo strachem. „Prosím. Ať už to skončí. Prosím!“ Nikdo však její prosby neslyšel.
Policie dorazila brzy. Okamžitě vtrhla do hodinářství a obsadila jej. Nikdo však v obchodě nebyl. Okamžitě tedy začala pátrat po Lindě a Herbertovi. Trvalo kolem půl hodiny, než jeden policista našel tajné dveře v podlaze. Okamžitě je tedy otevřel a nahlédl dolů do místnosti. Hned si všiml dvou těl ležet na podlaze.
„Našel jsem je!“ Zvolal na své kolegy a skočil dolů. Došel k Herbertovi a zkusil, jestli ještě žije. Už od pohledu na něj nemělo smysl to dělat. Poté zkontroloval ještě Lindu.
„Je naživu! Zavolejte sanitku!“ zakřičel hned, jak nahmatal pulz.
Sanitka dojela během chvíle. Naložila Lindu do vozu a urychleně ji odvezla do nemocnice.
„Tak, konečně jsme ho dopadli, Lindo,“ oznámil jí o pár dní v později v nemocničním pokoji Frank.
„Opravdu?“ zeptala se překvapeně.
„Ano,“ odpověděl jí. „Ale dalo práci ho najít. Upřímně řečeno, měli jsme štěstí. Snažil se totiž odletět letadlem do Itálie, ale díky tomu, že už jsme o něm podali hlášení, tak ho zatkli.“
„Tak to je dobře,“ oddychla si Linda a usmála se.
„A jak ti jinak je?“ zeptal se jí Frank.
„Ale jo, jde to. Rána se celkem dobře hojí, takže už brzy půjdu domů.“
„No, tak to rád slyším. Jo, mimochodem, tohle ti dneska přišlo, tak jsem to vzal s sebou,“ řekl a podal jí malý balík.
„Díky.“
„Nemáš zač. Promiň, ale už musím. Zítra se zase stavím. Tak se měj,“ rozloučil se Frank a odešel.
Linda se usmála a pomalu začala otevírat balíček, který ji Frank přinesl. Byla to malá krabička. Otevřela ji a nahlédla dovnitř. Byly v ní hodinky a jeden malý lísteček se vzkazem, na kterém stálo: TIK,ŤAK, TIK, ŤAK.
Nevěděla, co ten vzkaz znamená, ale bylo jisté, že je od toho hodináře. Od hodináře, o kterém si myslela, že jej zatkli. Od hodináře, o kterém si všichni mysleli, že je ve vězení.
KONEC
Diskuze
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.