Dvě přání
„Děti, měly byste jít už spát.“
„Ještě ne, mami.“
„Je pozdě a zítra musíte jít do školy.“
„A řekneš nám pohádku?“
„Ne, dnes ne.“
„Prosím, alespoň jednu krátkou.“
„No tak dobře.“
Byl jednou jeden chlapec, který se jmenoval Jirka. Chodil do třetí třídy, stejně jako vy. Měl velmi hodného tatínka, jenže ten před dvěma týdny onemocněl a oni neměli peníze na léky. Celé dny proležel v horečkách a zdálo se, že už brzy zemře.
Jirkovu matku to však nezajímalo. Ta celé dny hrála hazardní hry, a pokud někdy něco vyhrála, tak to ihned propila. Byla také velmi zlá, protože často Jirku bila, aniž by věděl proč.
Jednoho dne, když se vracel ze školy, rozhodl se, že se půjde podívat do parku. Tam to měl velmi rád. Miloval tu vůni květin a to ticho, které občas přehlušil zpěv ptáků.
Když se tak procházel kolem jednoho záhonu, všiml si, jak se mezi nimi něco pohnulo. Šel se tedy podívat blíž, aby zjistil, co to je. Zprvu nic neviděl, ale po chvíli si všiml malého stvoření, které splývalo s okolními květy.
„Copak ty jsi zač?“ zeptal se.
Tvor vzlétl a odpověděl: „Já jsem víla.“
„Víla?“
„Ano.“
„A co umíš?“ zeptal se znova.
„Co umím? Já dokážu každému člověku splnit jedno jakékoliv přání.“
„Opravdu jakékoliv?“
„Opravdu.“
„A mohla bys vyléčit mého nemocného tatínka?“
„Ano, to bych mohla.“
„A šlo by také udělat to, aby na mě maminka byla hodná a aby už tolik nepila?“
„To už však jsou dvě přání.“
„A nešlo by to nějak?“
„Šlo by to, ale musel bys něco udělat.“
„A co?“
„Obětovat něco, co je nejdražší.“
„A to je co?“
„Až přijde ten správný čas, poznáš to.“
„A opravdu to vyléčí tatínka a maminku donutí přestat pít?“
„Ovšem. Jen tě musím varovat maličký. Pokud něco obětuješ, nepůjde to už vzít zpět.“
„Pro ně bych udělal cokoliv.“
„Nuže dobrá, maličký, jediné, co teď musíš udělat, je dotknout se této mince.“ V té chvíli se v jejích rukou objevila nádherná zlatá mince. Jirka se už po ní natahoval, když mu náhle zmizela před očima.
„Kam se poděla?“
„Tamhle do té řeky pod mostem,“ řekla víla ukazujíc na starý kamenný most. Jirka na nic nečekal, došel k mostu a vylezl na něj. Poté zavřel oči a skočil.
Když je znovu otevřel, byl už ve vodě. Přímo na dně řeky ležela mince, obklopena hustými rostlinami. Jirka k ní doplaval a dotknul se jí. Náhle ho oslnilo jasné světlo a on se objevil na břehu řeky. Kolem břehu se sbíhali lidé. Jirka nechápal proč. Chvíli se rozhlížel kolem a pak si všiml víly, která létala nad záhonem květin. Došel k ní a zeptal se: „Co se stalo?“
„Tvé přání je splněno, maličký. Měl bys jít domů a přesvědčit se.“
Jirka na nic nečekal a proběhl kolem skupinky lidí, která pávě něco vytahovala z vody, směrem domů.
Hned jak vstoupil do bytu, všiml si již zdravého tatínka, jež se prochází po bytě a brečící maminky u stolu. Zarazily jej však jejich tváře. „Proč jste tak smutní?“ zeptal se. Nedostal však od nich odpověď.
„Proč mi neodpovíte?“
„Truchlí za tebe,“ řekla víla, která se vedle něj znenadání objevila.
„A proč?“ zeptal se.
„Protože jsi dneska utonul v řece.“
„Ale já neutonul.“
„Ale ano. Splnila jsem ti tvé dvě přání za oběť, kterou jsi mi dal. A tím byl tvůj život. A neodpověděli ti, protože tě neslyší a ani nevidí. Jsi pouze duch.“
„A to mě už nikdy neuvidí?“
„Bohužel ne.“
„Ale co bych teď měl dělat?“
„Ze všeho nejdřív by ses měl rozloučit.“
Jirka tedy došel ke svému otci, který právě objímal svou ženu.
„Sbohem mami, sbohem tati,“ řekl a naposledy je objal. Poté se vrátil k víle a spolu s ní vyšel vstříc novému životu.
„Konec.“
„A mami, kam šel potom Jirka s tou vílou?“
„To nevím. A teď už spěte, zítra vás čeká dlouhý den.“
„Dobrou mami.“
„Dobrou děti.“
Diskuze
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.