Iruka
NEZNÁMÝ OBJEKT
Vesmír. Byl všude. Obklopoval ho. Pohltil ho. Tichý, prázdný, mrtvý.
Josh si povzdechl. Odtrhl oči od té černé prázdnoty a zkontroloval obrazovku na řídícím pultě. Všechny systémy byly v pořádku. Stejná nuda jako vždycky, pomyslel si, opřel se o své sedadlo a zavřel oči.
Když je znovu otevřel, lekl se. Zíral přímo do tváře muže, který se nad ním skláněl. Mohlo mu být tak kolem čtyřiceti. Na sobě měl tmavě modré kalhoty s bílým pruhem a modré triko. Měl tmavé rozcuchané vlasy a hnědé oči. Neměl vousy a pleť měl lehce opálenou. Jeho úsměv dával jasně najevo, že si z Joshe dělá legraci.
„Měl jsem pravdu,“ okomentoval situaci pobaveně, „tebe vystraší snad úplně všechno.“ Zasmál se a usedl do sedadla vedle Joshe.
„Asi jsem si na chvíli zdříml,“ vysvětlil mu Josh a promnul si oči. „Promiňte, kapitáne.“
„Nic se přece nestalo,“ odpověděl mu muž a natáhl ruku po bílém hrnku, který ležel na volném místě na řídícím pultě. Napil se.
„Dáš si taky kávu?“ zeptal se ho.
„Ne, ale děkuju,“ odmítl Josh.
„No jak myslíš,“ řekl kapitán, znovu se napil a položil hrnek zpět na původní místo. Josh mezitím zkontroloval řídící pult před sebou. Pak se opět opřel o sedadlo a rozhlédl se po místnosti.
Můstek vesmírné lodě nebyl nikterak velký. Místnost byla osvětlena jen září vycházející z chodby a světýlek na řídícím pultu. Podél zdí stály přístroje napájející celou místnost energií a před řídícím pultem se rozléhalo veliké sklo umožňující pohled do vesmíru.
„Kapitáne?“ zeptal se znenadání Josh.
„Ano?“
„Přemýšlel jste někdy o tom, co by se stalo, kdybychom narazili na…“ Větu nedokončil, protože jej vyrušil zvuk, který ohlašoval, že se na radaru něco objevilo. Oba dva se ihned nahnuli nad obrazovku. Kromě značky jejich lodě na ní blikala ještě jedna další, bílá a pod ní nápis Neznámý objekt.
„Co to může být?“ zeptal se Josh.
„Hmm…“ uvažoval kapitán, „na asteroid je to moc velké.“
„Že by trosky nějaké lodě?“
„Možná,“ přikývl kapitán, stisknul tlačítko u obrazovky a promluvil do mikrofonu nad ní.
„Tady kapitán. Přijďte všichni okamžitě na můstek.“ Mikrofon vypnul a otočil se na Joshe. „Změň kurz. Poletíme se podívat, co to je“
Josh okamžitě něco naťukal na řídícím pultu. „Ruším autopilota…“ popadl kormidlo a zatočil s ním, „ …a nastavuji směr k novému cíli.“
„Zapni trysky,“ nařídil kapitán.
„Zapínám.“
„Co se děje?“ Do místnosti vtrhla žena. Měla dlouhé hnědé vlasy, obličej od nějaké špíny a na sobě černé džíny a bílé tílko.
„Neznámý objekt asi sedm minut od nás.“
„Asteroid?“
„Ne, na to je objekt moc velký,“ vysvětlil jí kapitán, zmáčkl několik tlačítek na stropě nad sebou a nahnul se nad obrazovku. Žena se opřela lokty o Joshovo sedadlo.
„Konečně. Pořádnou akci jsme tu už dlouho neměli,“ promluvila.
„Ale měli, Leslie. Přece včera. Pamatuješ si jak Clare prováděla tu svou…“
„Ty jseš nechutnej Joshi!“ odbyl ho kapitán. Leslie a Josh vyprskli smíchy.
„Tak to se povedlo,“ okomentovala to Leslie. Pak v místnosti nastalo ticho. Přerušily jej až kroky ozývající se z chodby.
„Doufám, že máte dost dobrý důvod mě vytahovat z postele!“ bylo slyšet mužský hlas doprovázený ženským. „Snad to nebude další bouřlivá porada jak vždycky.“
„Nebojte,“ uklidnila je Leslie, „jen nějaký neznámý objekt na radaru.“
„Skvělý, další neznámý asteroid ve vesmíru. Jak jej pojmenujeme tentokrát?“ Do místnosti vstoupila blondýna s krátkými vlasy a hned po ní vysoký muž. Oba na sobě měli uniformy, skládající se z tmavě modrých kalhot s bílým pruhem na boku a tmavě modrého trika se značkou TCS.
„To není asteroid,“ opravil ji kapitán.
„A co to tedy je?“ zeptal se muž.
„Podívejte se sami,“ vyzval je Josh. Všichni kromě něj se podívali skrz sklo do vesmíru.
„Nic nevidím,“ řekla po chvíli blondýna.
„To proto, že jseš slepá, Clare!“ odpověděl jí Josh a ukázal prstem před sebe. „Vidíš?“
„Co to je?!“ zeptala se Leslie.
„Jak už jsem říkal, asteroid to určitě není,“ řekl kapitán.
„Že by kometa?“ tipla Clare.
„Přemýšlej taky někdy ženská! Kdyby to byla kometa, tak není velká a tmavá jak kráva,“ odsoudil její slova Josh a nevěřícně zakroutil hlavou.
„Nedobírej si jí tak,“ řekla mu klidně Leslie. „Je to přece blondýna.“
„Ha ha ha. Moc vtipný,“ řekla naštvaně Clare a popošla ke sklu blíž, aby lépe viděla.
„O můj Bože,“ hlesl po chvíli muž. Ostatní na něj upřeli své tázavé pohledy. Ten se ještě jednou podíval na objekt za sklem, a když si byl naprosto jistý svou teorií, řekl jim ji. „Je to loď.“
IRUKA
Jak se k objektu blížili blíž a blíž, museli uznat, že má Chris pravdu. Byla to loď. Asi desetkrát větší než ta jejich. Vyrobena z černého železa a oceli, připomínající svým tvarem jakéhosi mořského tvora.
„Vypadá to, že je bez proudu,“ přerušila ticho Leslie, které v místnosti panovalo. „Kdyby ji radar nezachytil, tak bychom proletěli kolem a vůbec si jí nevšimli.“
„Měli bychom ji zkusit kontaktovat. Komunikace by jim měla ještě jít,“ navrhl kapitán.
Josh okamžitě namačkal pár tlačítek na pultu a poté promluvil do mikrofonu. „Neznámá lodi, tady průzkumná vesmírná loď Kolombus, ozvěte se.“ Nedostali odpověď.
„Neznámá lodi, tady průzkumná loď Kolombus, ozvěte se!“ zopakoval.
„Nejspíš jim nejde ani ta,“ okomentovala situaci Clare.
„Zkus to ještě jednou,“ požádal jej kapitán.
„Neznámá lodi, tady průzkumná loď Kolombus, ozvěte se!“
„Nic,“ řekl Chris.
„No,“ začal kapitán, „vypadá to, že se budeme muset podívat dovnitř. Joshi, doleť k té lodi blíž.“
„Rozumím,“ odpověděl Josh a nahnul kormidlo dopředu. Loď zrychlila.
Asi za dvě minuty byli dost blízko na to, aby si všimli rudého nápisu na boku lodi.
„Iruka,“ šeptla Clare.
„Iruka?“ podivil se Josh, „zvláštní jméno pro loď.“
„Vypadá to na starší typ,“ řekl nahlas své myšlenky kapitán. „Tyhle se už nějakých pár let nevyrábí, a pokud si pamatuju, tak ty, co ještě zůstaly, byly odstaveny.“
„Zkus je ještě jednou kontaktovat“" navrhla Leslie.
„Dobře, ale myslím, že to bude zbytečné.“
Clare netrpělivě přešlapovala. Ta loď jí naháněla hrůzu. Největší podíl na tom měla určitě její velikost a to, že je bez proudu. Připadala si najednou nějak malinká. Z přemýšlení ji vyrušil až Joshův hlas. „Tady průzkumná loď Kolumbus, ozvěte se, Iruko!“
Když nedošla odpověď, Leslie si povzdechla.
„No tak dobře,“ začal kapitán, „Joshi, ty půjdeš se mnou dovnitř a zjistíme, co a jak. Leslie, ty teď převezmeš velení nad touto lodí. Chrisi, Clare, vy budete hlídat vchod do naší lodě, jen pro případ, kdyby sem chtěl někdo z Iruky přijít.“
„Dobře,“ odpověděla Leslie.
„Tak hněte zadky lidi, máme spoustu práce,“ popohnal je kapitán. „Leslie, připoj nás k Iruce.“ Vstal a vyšel z místnosti. Josh jej okamžitě následoval a Chris s Clare se vydali za nimi. Leslie mezitím hupsla na Joshovo sedadlo, oběma rukama popadla kormidlo a zamířila k přípoji k Iruce.
CESTA DO ŘÍDÍCÍ MÍSTNOSTI
Za pár minut již byli připojeni.
„Jsme tam,“ oznámila do mikrofonu Leslie.
„Dobře,“ ozval se kapitánův hlas z reproduktoru na stropě. „Jsme připraveni jít dovnitř.“
„Rozumím.“
Leslie stiskla pár tlačítek na řídícím pultu a vchod do Iruky se otevřel.
„No,“ prohodil Josh do temnoty, která se před ním otevřela. „Vypadá to, že si budeme muset vzít baterky.“
„Velký postřeh, hrdino,“ utahovala si z něj Clare. Chris se rozesmál.
„Naser si!“ vrátil jí to Josh.
„Přestaňte oba dva!“ okřikl je kapitán. „Nemáme čas na vaše hádky! Takže se uklidněte a soustřeďte se. Hlavně ty Joshi!“
„Jasně, kapitáne,“ odpověděl mu Josh a ušklíbl se. Pak sebral dvě baterky a zbraně ze skříně u zdi. Jednu baterku a zbraň si nechal a druhou podal kapitánovi.
„Díky,“ řekl kapitán a zbraň si zasunul za opasek svých kalhot. Josh udělal to samé a vydal se ke vchodu do lodi.
„Na něco jsi zapomněl,“ ozvalo se za ním. Otočil se. Chris k němu došel a nasadil mu sluchátko s mikrofonem na hlavu.
„No ovšem,“ postěžoval si Josh.
„Připraven?“ zeptal se jej kapitán. Přikývl.
„Tak jdeme.“
Oba dva prošli železným otvorem a ocitli se na palubě Iruky. Rozsvítili své baterky a jedinou chodbou z malé místnosti, ve které nic nebylo, se vydali do jejích útrob. Tma je ihned pohltila. Postupovali pomalu dál, až dorazili do kruhové, uvítací místnosti, z níž vedli tři chodby.
U stěny nalevo stály odkládací regály a sedadla. Uprostřed byly převráceny dva kovové stoly a několik židlí. Na pravé straně stálo pár informačních počítačů a na zdi visela obrovská reklama na Coca Colu. Po místnosti bylo také poházeno mnoho plechovek od limonád a hromada obalů od tyčinek a čokolád, které se daly sehnat ve všech automatech.
„Víš co? Rozdělíme se. Já se zajdu podívat do řídící místnosti a ty by ses mohl jít podívat do strojovny a cestou se poohlídnout po nějakých lidech. Ale myslím, že už tady byla nějaká loď a odvezla je,“ řekl kapitán a vydal se chodbou napravo. Josh si povzdechl a vydal se na opačnou stranu.
„Tak jak to jde?“ ozval se po chvíli Lesliin hlas z mikrofonu.
„Rozdělili jsme se,“ odpověděl jí Josh a pokračoval, „kapitán jde do řídící místnosti a já do strojovny.“
„Och, ty chudáčku,“ politovala ho Leslie.
„Já to slyšel,“ ozval se kapitán.
„No jo, vy slyšíte prostě všechno,“ pronesl Josh a nahlédl za roh chodby. Baterka osvětlila těžké šedé dveře do ubikací.
„Konec vtípkům a soustředit se oba dva!“ rozkázal kapitán a jeho hlas utichl. Josh pokračoval chodbou dál. Míjel dveře, reklamy na filmy a jídlo, také nástěnky, na kterých byla spousta lístečků vybízející si zahrát karty nebo se dobrovolně hlásit na údržbě. Nevšímal si jich však a pokračoval dál ke strojovně.
Kapitán mezitím prošel klinikou, ve které byl nehorázný nepořádek a zamířil ke schodišti za ní, po kterém se vydal nahoru. V desátém poschodí, jak ukazovala cedulka, se vydal chodbou nalevo k řídící místnosti.
VÝKŘIK DO TMY
Dveře dovnitř byly zavřené, což by nebyl zas takový problém, ale to, že byly elektrické, mu hned ztížilo se tam dostat. Nejprve se je snažil nějak otevřít. Když si uvědomil, že je to zbytečné, porozhlédl se po chodbě, zda tam není něco, co by mu pomohlo.
„Přece tu musí něco být!“ stěžoval si a prudce kopl do pohozené krabice u zdi. Ta odlétla do tmy a její dopad ohlásil až hluk, který se roznesl po celé chodbě. Ještě jednou se pokusil dveře otevřít holýma rukama, ale bez výsledku.
To je v prdeli, projelo mu hlavou a bezmocně se posadil na podlahu. Zády se opřel o zeď, zaklonil hlavu a povzdechl. V tom jeho pozornost zaujal jakýsi předmět na stropě. Popadl baterku, kterou položil vedle sebe a namířil jí nahoru. Kužel světla odhalil šedý strop s několika černými trubkami a jednou rezavou tyčí.
Za pokus nic nedám. Vstal a zkusil na tyč dosáhnout. Byla však příliš vysoko.
„Sakra!“ zaklel a rozhlédl se. Poté šel chodbou směrem, odkud přišel a vtrhl prvními otevřenými dveřmi do jakési místnosti. Nevšímal si, co v ní bylo. Jen popadl židli, která ležela jen kousek od vchodu, a postavil ji na chodbě pod tyčí. Vylezl nahoru a natáhl se po ní.
Teď už byl dost vysoko, a tak ji konečně uchopil do svých zpocených dlaní. Zatáhl, tyč se odlomila od stěny a on spadl zády na podlahu. Nejprve mu pád vyrazil dech, ale po chvíli byl zase v pořádku.
„Tak jak to jde?“ zval se Lesliin hlas z jeho sluchátka.
„Dveře do řídící místnosti jsou zavřené, ale pracuji na tom se tam dostat,“ odpověděl jí zvedaje se ze země.
„Jak se vede tobě, Joshi?“ zeptal se, jakmile dorazil ke dveřím a snažil se tyč narvat do úzké škvíry mezí zdí a dveřmi.
„Za chvíli budu u jídelny. Odtamtud už je to jen kousek. Jen co tam dojdu, ozvu se vám.“
„Rozumím, konec,“ ukončil krátký rozhovor kapitán, tyč opřel o zeď a své zpocené ruce otřel do svého trika. Pak ji znova uchopil do rukou a prudce ji vrazil do škvíry mezi dveřmi.
„Povedlo se,“ zvolal a pořádně zabral. Dveře se ztěžka a pomalu otevíraly. Jen co byla mezera dost velká, protáhl se jí dovnitř.
Řídící místnost na Iruce byla asi třikrát větší než ta jejich. U levé stěny stály obrovské elektrické skříně s obrazovkami. Před sebou měl řídící pult a výhled do vesmíru. Na pravé straně stály menší pulty s několika sedadly.
„Jsem uvnitř,“ řekl do mikrofonu a došel k hlavnímu pultu.
„Jak to tam vypadá?“ zeptala se Leslie.
„No,“ začal kapitán a odhrnul tenkou vrstvu prachu z obrazovky. „Nic tu evidentně nefunguje a nejspíš už je vybit i záložní generátor.“
„Takže vůbec nic.“
„Ne.“
Ze sluchátka se ozvalo povzdechnutí. Kapitán se ještě jednou porozhlédl po místnosti a pak si jich všiml. Tří kousků papíru na jednom z vedlejších pultů. Stál v rohu a vypadal úplně nenápadně. Kapitán se tam vydal a baterkou na něj namířil. Kužel světla osvětlil ty tři popsané kousky vytržené z jakéhosi bloku. Kapitán je sebral a začal číst.
7. 8. 2117
Dnes jsme narazili na podivný objekt ve vesmíru. Nevěděli jsme co to je, a tak jsme to přinesli na palubu, abychom to prozkoumali.
Když jsem to poprvé spatřil, připadalo mi to jako jakýsi šutr. Později jsme zjistili, že je to ulomený kousek z jakéhosi neznámého předmětu. Nevěděli jsme ale jakého.
Ihned jsme začali s testy, ale výsledky budeme mít až zítra. Jsem hodně zvědavý, co nám poví.
9. 8. 2117
Nakonec jsme se výsledky dozvěděli až dneska. Jaksi se porouchal počítač, kde jsme je měli uložené a testy jsme museli udělat znovu. To, co jsme zjistili, předčilo všechna naše očekávání. Zjistili jsme…
„Kapitáne!“ vyrušil jej ze čtení Joshův hlas. Zněl dost vystrašeně a byl doprovázen jeho rychlým a hlubokým dýcháním.
„Co se děje?“
„Našel jsem posádku!“ vydral ze sebe.
„Vážně a kde?“
„Tady, v jídelně! Všichni jsou mrtví!“ Kapitán zkameněl a nebyl schopen slova. Josh ho úplně vyvedl z míry.
„Cože? Ale jak?“ vydal ze sebe po chvíli.
„Já nevím. Je tu spousta krve. Leží tady všude a…“ jeho hlas selhal.
„Počkej tam, hned jsem u tebe!“ řekl mu kapitán a schoval zápisky do své kapsy. Protáhl se škvírou ven z místnosti a rozběhl se ke schodům.
„Jasně. Já jen…“ začal Josh, ale pak zmlkl.
„Co se děje?“ zeptal se kapitán a zastavil se.
„Něco jsem slyšel,“ odpověděl mu šeptem Josh.
„To se ti určitě jen zdálo Joshi,“ vysvětlil mu kapitán a dal se po schodech dolů. „Hlavně nepanikař!“
„Dobře, ale opravdu si myslím, že jsem něco slyšel.“
„Hned jsem tam. Jen na mě mluv a neukončuj rozhovor.“
„Dobře. Já…“ pak se z mikrofonu ozval zvuk připomínající pád jakéhosi předmětu na zem.
„Co to kurva bylo?“ vykřikl Josh.
„Joshi! Co se děje. Co to bylo?“
„Kapitáne já…“ začal Josh, ale pak umlkl. Byl jen slyšet jeho dech. A pak se ozval jeho výkřik plný děsu a hrůzy doprovázený výstřelem ze zbraně.
„Joshi!“ vykřikl do mikrofonu kapitán a ještě přidal do běhu. Nedostal však žádnou odpověď. Proto vytáhl zbraň, kterou měl za opaskem a co nejrychleji spěchal do jídelny.
KREV A ZBRAŇ
U cedulky s nápisem JÍDELNA se zastavil. Párkrát se zhluboka nadechl a zamířil k velkým dveřím. V pravé ruce třímal zbraň a mířil jí před sebe, připraven kdykoliv vystřelit. V druhé držel baterku a svítil si na cestu. U dveří se ještě na chvíli zastavil, pobral všechnu svou odvahu, která v něm byla, a vstoupil dovnitř.
Jídelna byla obrovská. Mohla být veliká asi jak nějaká větší tělocvična. Podlaha a části zdí byly potřísněny krví. Všude byla spousta těl. Jak u výdejny jídla na levé straně, tak u jídelních stolů, rozmístněných po celé místnosti.
„Joshi?“ zvolal kapitán, ale nedostal odpověď. Uprostřed místnosti ležela na podlaze Joshova baterka a světlovala mrtvolu jakéhosi doktora, kterému tekla z pusy krev. Pomalu se k němu vydal a stále se ohlížel po místnosti, zda svého člena posádky někde neuvidí.
Když se ocitl nad mrtvolou, všiml si, že má v hlavě díru po kulce ze střelné zbraně. Sklonil se nad doktorem a ránu si pořádně prohlédl. Vytékala z ní ještě krev. Čerstvá krev.
V tom se za ním někdo postavil. Kapitán to poznal, rychle se otočil a zbraní namířil před sebe. Jeho baterka osvětlila Joshovu postavu.
„Joshi!“ vydechl kapitán a zvedl se.
„Byl naživu,“ hlesl Josh. Po tváři mu stékaly slzy, které se mísily s krví, která pravděpodobně nebyla jeho.
„Co se tady sakra stalo?“
„Byl naživu,“ zopakoval Josh, tupým výrazem zíral před sebe a pokračoval, „A já ho zabil. Jeho jediná šance se odtud dostat.“
„Joshi! Podívej se na mě!“ promluvil na něj kapitán. Neuposlechl.
„Zabil jsem ho. Touto zbraní,“ a zvedl ruku, ve které třímal zbraň před svůj obličej. „Zabil jsem ho. Poslal ho ke všem těmhle ostatním.“
„Joshi, prober se sakra!“
„Teď musím vykonat svůj trest. Trest, který již nelze vzít zpět.“
Kapitán nejdříve nechápal, co chce Josh udělat, ale když mu to došlo, bylo pozdě. Josh strčil hlaveň zbraně do svých úst, zavřel oči a vystřelil. Krev vystříkla na podlahu a zeď za Joshem spolu s kousky mozku. Jeho tělo padlo na zem.
„Kurva!“ vykřikl kapitán.
„Co se stalo?“ ozvala se Leslie.
„Kurva, kurva, kurva!“
„Kapitáne?!“
Kapitán bezmocně klesl na kolena a dal se do pláče. Leslie jej neustále volala a ptala se, co se stalo. Po pár minutách jí odpověděl.
„Josh se zastřelil.“
„Cože?“
„Zastřelil se“" vyjel na ní.
„Ale jak?“ nechápala. Vysvětlil jí to. Dost hrubě. Když jí to dořekl, pomalu se dostal k Joshovu tělu a zakryl si ústa. Nemohl tomu uvěřit. Prostě nemohl. Přál si, aby to byl jen další z jeho strašlivých snů. Jenže nebyl. Po chvíli se ozvala Leslie. „A jak zemřela posádka?“
Kapitán si utřel slzy, které mu stékaly po tváři a odpověděl jí, „Nevím. Všichni vypadají tak…“ hledal to správné slovo, kterým by ten pohled vystihl, ale nenašel ho. Pak se zarazil.
Ty poznámky! Rychle je vytáhl a začal číst, kde přestal. Jak postupně četl další a další řádky, zmocňovala se ho hrůza.
„Kapitáne? Jste tam ještě?“ zeptala se Leslie.
Kapitán nemohl uvěřit tomu, co si právě přečetl, ale po chvíli ji odpověděl. „Byli nakaženi.“
SBOHEM
Oba dva byli ticho. Ani jeden z nich nemohl uvěřit tomu, co kapitán řekl.
„Nakaženi?“ vydala ze sebe Leslie.
„Ano,“ odpověděl ji sklíčeně kapitán.
„Může za to ten objekt.“
„Jaký?“
„Ten, co našli ve vesmíru. Vzali ho na palubu, ale nevěděli, co to doopravdy je. Začaly na tom dělat testy a zjistili to. Jenže to už byla celá posádka nakažená a začala umírat.“
„Ale, ale…“ drmolila ze sebe Leslie. „Co teď budeme dělat?“ Nastalo hrobové ticho. Nikdo z nich nevěděl co říct, až pak kapitán promluvil. „Musíme zničit Iruku!“
„Zničit Iruku,“ opakovala po něm. „Ano! Zničíme jí. Tím zrušíme nákazu a poté odsud odletíme pryč.“
„Přesně! Odpojte se okamžitě od Iruky a zničte ji. Pak ihned leťte na velitelství a ohlaste to.“
„Ale počkat! Co vy kapitáne?“
„Vstoupil jsem na loď. Určitě jsem se již nakazil. Nemohu riskovat i vaše životy. Budete mě tu muset nechat.“
„Ne! Nikdy!“
„Ale ano! To je rozkaz Leslie. Okamžitě se odpojte!“
„Ale…“
„Žádný ale! Určitě jsem již nakažen! A oni tady nenašli lék! Jaká by byla šance, že bychom jej našli na velitelství? Žádná, protože bychom tam ani nedoletěli!“ Odmlčel se. Zhluboka se párkrát nadechl a pak řekl.
„Odpojte se a zničte Iruku!“
Ze sluchátka se nejdříve ozýval jen její pláč. Pak pár stisknutí tlačítek a její hlas. „Chrisi, Clare. Odpojte loď. Odlétáme!“
„Cože? Vždyť jsou ještě uvnitř!“ ozval se úplně tichý hlas Clare.
„Odpojte nás! Je to rozkaz kapitána.“
Kapitán svěsil hlavu do dlaní a rozbrečel se. Za chvíli se loď otřásla. Kolombus se odpojil.
„Kapitáne? Jste si jistý?“
„Ano! Nechci zemřít v krutých bolestech!“
Ze sluchátka se ozvalo povzdechnutím.
„Prostě odpalte loď do vzduchu!“ nařídil.
Chvíli nastalo ticho, ale Leslie jej přerušila. „Rakety připraveny.“
Kapitán se otřásl strachy a párkrát se nadechl.
„Sbohem Leslie,“ řekl po chvíli.
„Sbohem.“ odpověděla mu. Nastalo ticho.
„Milujeme vás, kapitáne,“ přerušila ticho naposledy.
Kapitán zavřel oči a pronesl: „Odpalte to!“
Z malé vesmírné lodě vystřelily čtyři rakety a obrovskou rychlostí se blížily k Iruce. Nastal obrovský výbuch. Loď se rozpůlila na dvě části a postupně vybuchovala. Jedna část za druhou. Za minutu bylo po všem. Trosky pluly prostorem a Kolombus, který byl dost vzdálený od té zkázy, nažhavil motory, otočil se a odletěl.
Diskuze
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.