Loď

Když se probudila, byla noc. Ležela na dřevěné podlaze, která se s ní kymácela ze strany na stranu. Nad sebou viděla svítit měsíc a hvězdy. Bolel jí snad každičký kousíček jejího těla. Hlava ji pulzovala, jako by měla každou chvíli vybuchnout. Pomalu si sedla, aby zjistila, kde je. Bolest hlavy ji však donutila, aby se za ni chytla a v duchu prosila, aby bolest skončila. Po pár minutách pulzování přestalo a ona se podívala kolem. To, co uviděla, ji vyrazilo dech.

Seděla na malé dřevěné loďce bez vesel uprostřed obrovské plochy klidného moře. Kde to sakra jsem? A co se vlastně stalo? Zprvu myslela, že je to všechno jenom pouhý sen, ale minuty ubíhaly a ona se stále neprobouzela. Dopadla na ni tíseň. Co když mě tu nikdo nenajde a já tady zemřu žízní? Dala se do pláče.

Plakala. Plakala několik sekund. Minut. Hodinu. Stočila se do klubíčka a snažila se přestat. Nešlo to. Pokusila se sama sebe přesvědčit, že vše bude v pořádku, ale nedokázala to, když věděla, že nebude. Čas ubíhal a ona z ničeho nic přestala. Zhluboka dýchala, jelikož ji pláč unavil. Poté usnula.

Bylo asi tak poledne. Člunem zmítaly vlny a slunce příjemně hřálo. Ležela ve člunu a pozorovala bílé mráčky, které pluly po jasně modré obloze. Přemýšlela. O tom, jak se sem vůbec dostala. O tom, co se stalo a jak se vlastně vůbec jmenuje. Nedokázala si však na nic vzpomenout. Vybavovaly se jí jen pohé střípky z nějaké oslavy a ač se snažila jak chtěla, nedávaly vůbec smysl. Z přemýšlení ji vyrušil náraz.

Co to bylo? Vyhlédla ze člunu. Viděla velké kusy dřeva, které plavaly po mořské hladině všude tam, kam dohlédla. Jak jsem si jich nemohla všimnout? Cítila se hloupě.

Porozhlédla se kolem, zda-li někde neuvidí něco, co by jí mohlo pomoci. Očima prozkoumávala mořskou plochu. Její pozornost upoutala dřevěná deska, která plula ani ne dvacet metrů od ní. Na ní někdo ležel.

"Pane bože. Haló!" vykřikla. Osoba na ni však nereagovala.

"Haló, slyšíte mě?"

Opět nic. Rychle popadla nejbližší kus dřeva a dala se do pádlování. Srdce jí bušilo. Co když je mrtvý? napadlo ji a začala pádlovat ještě víc. Plula sice pomalu ale za chvíli byla u desky. Na ní ležel muž. Byl k ní otočen zády a jeho ruce se pevně držely desky.

"Hej! Slyšíte mě?" zkusila to znovu. Nic.

Pomalu muže otočila aby mu viděla do tváře. Měl krátké černé vlasy. Tvář měl posetou jizvami a oči měl zavřené. Nahnula se k němu aby zjistila, jestli ještě dýchá. V tu chvíli muž otevřel oči. Vykřikla a trhla sebou zpět do člunu. Muž se na ní podíval a řekl: "Isabelo!"

S výkřikem se probudila. Srdce jí bušilo jako o závod. Byla velice vystrašená. Vždyť to byl jen sen, uklidňovala se. Nic z toho se nestalo. Nebyla si tím však příliš jistá. Vždyť byl ten sen tak opravdový. Chvíli se uklidňovala a poté se podívala na moře.

Svítalo. Na obzoru se začaly objevovat první paprsky slunce. Moře bylo klidné a nepřátelsky tiché. Foukal studený vítr, který si hrál s jejími hnědými vlasy. Oči měla ještě ospalé a pálily ji. Asi to je tou mořskou vodou. Měla obrovskou žízeň a hlad, ale ve člunu nebylo nic k jídlu a pití. Hlavu složila do slaní a vzdychla. Proč se to muselo stát zrovna mě?

Znovu se jí vybavil ten sen. Hlavně jméno, který vyslovil ten muž. Isabela. Připadalo jí povědomé. A pak ji to trklo. Vždyť tak se přece jmenuji! Začalo se jí vybavovat její dětsví, ve kterém zažila spoustu šťastných chvil. Byly to však jen vzpomínky malé, které pro ni neměly zrovna moc velké uplatnění. Jen jedno. Jmenuje se Isabela.

Kolem poledne se dostavilo nesnesitelné vedro. Ve člunu nebylo nic, čím by se mohla přikrýt, aby na ni tolik nepražilo slunce. Oči jí příšerně pálily od mořské vody a od paprsků, které se od ní odrážely. Měla čím dál tím větší žízeň. Rty měla popraskané a v krku sucho. Uvažovala, zda se nenapije z moře. Mozek ji však stále vydával varovný signál, když se o to pokusila.

Touha po vodě však brzy zvítězila a ona se nahnula přes okraj lodě a nabrala do svých sevřených dlaní průzračně čistou vodu. Pak se napila. Její tvář se zkřivila do ošklivé grimasy. Voda byla nahořklá a hodně slaná. Žízeň ji však donutila napít se ještě několikrát.

Když si brala vodu naposledy, objveil se ve člunu muž z jejího snu. Úlekem vykřikla. Muž se na ní podíval svýma hnědýma očima a řekl: " Nechala jsi nás tam zemřít!" Poté se na ní vrhl a ona přepadla přes okraj do vody. Ta ji okamžitě obklopila. Oči jí začaly pálit ještě víc. Rukama máchala ve vodě a rozhlížela se kolem sebe. Pod sebou viděla tmavou hlubinu, která skrývala své dno a nad sebou trup její malé loďky a hladinu, která byla osvětlena parsky slunce. Isabela doplula k hladině a vynořila se. Zhluboka se nadechla a podívala kolem. Muž zmizel. Že bych už začala blouznit? Doplavala zpět ke člunu a vylezla do něj. Potom se svalila na záda. Jsem tak unavená. Pozorovola oblohu. Oči se jí klížily. Usnula.

Na výletní lodi panovala velká oslava. V hlavní síni, vyzdobené drahými lustry, obrazy zobrazující známé přístavy a pozlaceným stropem, se shromáždili téměř všichni lidé na lodi. Isabela seděla u prázdného stolu, popíjela čevené víno a pozorovala okolní lidi, jak se baví.

Vyrušil jí až muž spolu s jednou ženou, kteří si k ní přisedli.

"Tak tady jsi," pronesl, když si sedal, "Hledali jsme tě. V kajutě jsi nebyla, tak jsme usoudili, že bys mohla být tady."

Toho muže poznala hned. Byl to ten z jejích snů. A tu ženu už také někde viděla.

"Dáte si něco?" zeptala se jich.

"Ano," odpověděla žena.

Isabela zavolala číšníka.

"Tak, co si přejete?" zeptal se.

"Já si dám ledovou kávu a nějakou minerálku. A co si dáš ty Filipe?" zeptala se jej žena.

"Dám si červené víno, jaké má tady slečna," a ukázal na Isabelu.

"Hned to bude," řekl číšník a odešel.

Žena si odkašlala a začala mluvit o politice. Isabela s Filipem jí naslouchali. Vyrušil je až číšník, který jim přinesl objednané pití.

"Tak tady to máte. Dáte si ještě něco?"

"Ne děkujeme," odpověděl mu Filip. Číšník odešel.

"No raději bych se bavila o ničem jiném než o politice. Tedy, pokud ti to nevadí Mary."

"Ale né, vůbec ne," odpověděla.

Náhle se však loď otřásla. Sklenice spadly ze stolů a roztříštily se na podlaze, kde vychrlily svůj obsah. Několik lidí zděšeně vykřiklo. Všechna světla v místnosti zhasla, až na jedno červené, které blikalo u východu.

"Co se to sakra děje?" zeptala se Mary

"To nevím," odpověděl jí Filip.

Po celé místnosti se náhle ozval hlas, vycházející z reproduktorů. 

"Prosím pozor! Ve strojovně došlo ke zkratu, kde vypukl obrovský požár. Prosím, rychle a uspořádaně opusťte loď! Opakuji. rychle a uspořádaně opusťte loď!"

V té chvíli nastal zmatek. Lidé začali křičet a jeden přes druhého se snažili dostat ven. Isabela se okamžitě cpala k východu, až se dostala na palubu. Rychle zamířila na záď kde se nacházel jeden ze záchraných člunů. Na nic nečekala a spustila jej do vody. Ohlédla se. Filip ani Mary za ní nešli. Všichni lidé se hrnuli na příď, kde bylo člunů nejvíce.

Isabela naskočila do člunu a ještě chvíli počkala, zda se neobjeví Mary s Filipem. Určitě se dostali na nějaký jiný člun, napadlo ji. Popadla tedy vesla a začala se vzdalovat od lodě. Když byla už dostatečně daleko ohlédla se po ostatních člunech. Žádné však neviděla.

"Ne!" zašeptala a podívala se k výletní lodi. Žádný člun ještě neodplul. Z lodě se valily oblaka černého dýmu a plameny olizovaly dolní části lodě.

"Ne!" řekla znovu a očima prozkoumávala loď.

Pak si jich všimla. Oba na ni křičeli a mávali.

"Počkejte!" vykřikla, "Už se pro vás vracím!"

V tom se ozval ohlušující výbuch a loď se rozletěla na kusy.

"Néééé," vykřikla Isabela. Bylo pozdě. Trosky hořící lodě se začaly potápět.

"Néé," křičela stále Isabela. Pak ji do hlavy uhodil padající kus dřeva a ona upadla do bezvědomí.

Probudila se. V očích měla strach. Okamžitě si sedla. Tak tohle se stalo. Nechala jsem je tam. A oni kvůli mně zemřeli.

Na nebi zářil měsíc a hvězdy. Foukal ledový vítr, který ji mrazil až do morku kostí. Po její tváři stékaly slzy. Jak jsem tohle mohla udělat? Jak?

Byla jí zima. Stále ještě byla promočená. Měla obrovskou žízeň a hlad.

"Nezasloužím si žít," řekla, "Nezasloužím." S těmi slovy si opět lehla a plakala.

Byla sobota ráno, když si rybář David všiml malého člunu, plujícího na obzoru. Nejdříve si myslel, že patří někomu z vesnice, ale poté si všiml, že v něm nikdo není.

Člun za pár minut přistál na břehu písčité pláže. David se k němu okamžitě vydal. Když k němu došel, nahlédl dovnitř a to co uviděl, mu vyrazilo dech.

Ve člunu ležela mladá žena ve slavnostních šatech. Byla celá promočená a studená. Pokusil se zjistit, zda je ještě naživu. Po tom zjištění mu přijel mráz po zádech. Ta žena byla mrtvá.