Hodinář 1.Část

 Vůbec se mu tam nelíbilo. Do nosu mu vnikal odporný puch, smíšený s mrtvolami a ten, co cítíte vždy, když jste v nemocnici. Do márnice chodíval nerad. Nejen proto, že se zde cítil nesvůj, kvůli všem těm mrtvolám, ale i proto, že se na ně musel většinou dívat.

 "Ano, už ho přivezli," řekl asi čtyřicetiletý muž v bílém plášti, "Pojďte za mnou."

Herbert jej následoval. Prošli několika dveřmi, až se dostali do místnosti, kde byli všichni uschovaní. Místnost byla celkem velká. Celá místnost byla vybarvena na modro, u zdí stály mrazící boxy a několik pracovních stolů a uprostřed stál operační stůl, přes který byl přehozaný bílý plášť, který, jak bylo zřejmé, schovával mrtvé tělo Adama Nováka. Herbert s doktorem došel ke stolu. Doktor oddělal plášť a Herbert spatřil zakrvácenou tvář mladého divadelního herce. Po celé tváři byly hluboké škrábance. Zdáli se, jako by byly od nechtů. Pravé oko bylo úplně rozdrásané. V ústech chybělo plno zubů.

" Bože, to je hrůza," vzdychl Herbert. 

"Je to on?" zeptal se doktor.

"Ano," odpověděl.

Doktor oddělal zbytek pláště. Celé mládencovo tělo bylo poseto hlubokými ránami. Herbert se podíval na Adamovy ruce. Ty měl úplně od krve.

"Našli jej dnes ráno na nádraží. Neměl na sobě nic jen tyhle..." doktor došel ke stolu a zvedl z něj nějaký malý předmět a vrátil se zpátky k Herbertovi se slovy: "Tyto rozbité hodinky." Herbert je od něj vzal a podíval se na ně.

"Hmm, ukazují osm hodin." Chvíli zapřemýšlel.

"Toho hocha našli kdy?" 

"Moment," doktor se podíval do papírů, které u mrtvoly ležely.

"V pět hodin a dvacet sedm minut."

Herbert se opět podíval na mladíkovo tělo. "Kdo myslíte že mu to mohl udělat?" zeptal se.

"Podle těch ran, co má po celém těle bych řekl, že si to uděl sám. Když se pozorně podíváme na jeho nechty," doktor vzal Adamovu ruku a pozorně si prohlédl jeho prsty. "Ano. Za nechty vidím kousky masa, takže můžeme předpokládat, že to udělal on."

"Předpokládat?"

"Také je možné, že to maso, které za těmi nechty má, nemusí být jeho, vše ověříme rozborem DNA."

"Dobře," povzdychl si Herbert. "Nenašli se nějaké otisky prstů?" 

 Doktor se opět podíval do papírů a po několika vteřinách odpověděl: "Žádné."

"Ach jo, to bude zase dlouhý den. Víte co? Prozkoumejte tělo ještě jednou, možná že je vyšetřovatelé přehlédli. Pokud něco zjistíte, zavolejte mi na toto číslo."

Doktor si od herberta vzal kartičku a řekl: "Ovšem."

Probudila se. Všude kolem ní byla tma. Chtěla se pohnout, ale bolest v jejích nohou jí to nedovolila.

"Haló." Její hlas zanikl v mrtvém tichu.

"Haló, je tu někdo?" Žádná odpověď.

"Bože," zasténala. Otočila se na břicho a pokusila se vstát. Neúspěšně.

"Pomóc!" vykřikla. "Pomozte mi někdo!" 

Nic. Rukama ohmatala prostor kolem sebe. Nic než podlaha. Skusila se tedy plazit. K jejímu překvapení to šlo. Chvíli se plazila, až narazila na sklo. Tedy, zdálo se jí to jako sklo. Ohmatal jej. Bylo obrovské.

 "Haló, je tu někdo?" zkusila to znovu. Opět nic. Tak se tedy opřela o stěnu a nahmatala si nohy. Žádné zranění. tak proč jí tolik bolí? Vtom se rožlo světlo. V ten okamžik na chvíli oslepla. Neviděla nic jiného než bíle světlo. Po chvíli si na něj zvykla a zjistila, že je v malé skleněné místnosti. Nikde neviděla dveře. Sklo představovalo vše. Podlahu, stěnu i strop. A všude za sklem vysely hodiny. byly všude, v různých velikostech a žádné z nich netikaly.

 "Dobrý den paní Bednaříková." Hlas se rozlehl tou malou mistností.

"Co? Kdo jste? Kde to jsem a jak mě znáte?"

"Kdo jsem není důležité. Důležité je kdo jste VY!" Hlas patřil muži.

"Proč mě tady držíte a co se mnou chcete udělat?" její hlas se odrážel od stěn.

"Proč vás tu držím? Na to vám dokážu jednoduše odpovědět. Dělám takový, jak bych to řekl průzkum." 

 "Co? Jaký průzkum?" zeptala se roztřeseným hlasem.

"To brzy uvidíte a prožijete. Nyní se nacházíte v mé pokusné místnosti. Říkám ji Místnost času. Jistě vám je jasné proč. Nyní vám řeknu, co se bude dít. Můj průzkum je o tom, jestli dokáže člověk zůstat hodinu a půl zamčený v místnosti, kde nejsou dveře. Na tom nezní nic špatného, ale má to jeden háček. Asi tušíte jaký, že?"

"Jjjaký?" zeptala se.

"Je to prosté, budete muset poslouchat tikot všech hodin za sklem. Možná si myslíte, že je neuslyšíte, ale musím vás vyvést z omylu, uslyšíte. Pokud hodinu a půl vydržíte, nechám vás jít."

"A co by se stalo, kdybych nevydržela." V místnosti zavládlo ticho. Paní Bednaříková slyšela jen svůj dech.

 "Co se by se stalo?" vykřikla. Po celé místnosti se rozlehl mužův nepřátelský smích. 

"Co by se stalo!" křičela, "Co by se stalo!" 

Na chvíli se odmlčela a smích přestal. Už chtěla vykřiknout znovu, když vtom se něco stalo. Všechny hodiny na zdech začaly tikat. TIK, ŤAK, TIK, ŤAK. Všechny nasetinu stejně. 

"Pusťte mě ven!" křičela a začala bouchat do skleněných zdí. Nikdo jí však neodpovídal. Jen se neustále ozývalo TIK, ŤAK, TIK, ŤAK. 

"Bože, ne," vzdechla paní Bednaříková. Svalila se na zem a rozbrečela se. Minuty ubíhali a hodiny tikaly. Paní Bednaříková si zakrývala uši dlaněmi, ale nepomáhalo to.Nesutále slyšela to tikání. TIK, ŤAK, TIK, ŤAK. Po dvaceti minutách už to nemohla vydržet a přestala se ovládat. Bušila do zdí, nechty si zarývala do tváře a křičela. Chtěla jen, aby ten tikot přestal.  Ten však neustával, zdálo se však, jako by ještě zesílil.

 "Nééééééé! Zastavte to! Pusťte mě ven, pusťte mě VEN!" Nikdo jí však neodpovídal a také již neodpoví.

Pokračování příště.