Hodinář 2.Část

Herbert prošel kolem policejního auta, který blokoval vjezd do ulice a zamířil ke skupince policistů, kteří prozkoumávali něco, co bylo schované za popelnicí.

"Tak co se děje?" zeptal se hned jak k nim došel.

"Podívej se sám," vyzvala jedna policistka a ustoupila. Herbert se nadechl a poté nakouknul za popelnici. Ihned odvrátil zrak.

"Víme už něco Lindo?"

"Zatím nic moc." Na chvíli se odmlčela a poté pokračovala. "Víme jen to, že je stejně zřízená jak zen chlápek předevčírem. Jinak zatím nevíme kdo ta žena je, kdo jí to provedl ani jak se sem dostala. Jen jsme opět našli další hodinky."

"Už zase?"

"Ano. Opět rozbité."

"A ukazují půl paté," dodal další z policistů.

"Jsou stále na oběti?"

"Ano."

"No tak dobře," řekl Herbert, nasadil si gumové rukavice a zašel za popelnici. Mrtvá ležela na břiše. Levou rukou si jako by chránila hlavu a pravou, na které byly stříbrné hodinky, měla natáhlou před sebe. Její celé tělo bylo poseto hlubokými ránamy a potřísněno zaschlou krví.

Herbert se nad ní sklonil a pomalu zvedl ruku s hodinkama. To první co ho zaujalo byl vzhled . Na první pohled již bylo jasné, že tohle jen tak obyčejné hodinky nebudou.

"Hmm, všimli jste si značky těch hodinek?" zeptal se Lindy a druhého policisty.

"Ne," odpověděl mu policista.

"Od koho jsou?" zeptala se Linda.

"Od Dolce & Gabbana."

"Dolce & Gabbana? Chceš říct, že ta má mrtvá žena na sobě hodinky v hodnotě desíti tisíc?" nemohla uvěři Linda.

"Jo. A to není všechno," začal Herbert a dál je zkoumal. 

"Nejsou rozbité tak docela. Je jasně vidět, že ty hodinky jsou úplně nové. Není na nich žádná špína ani šrám."

"No a?" zeptal se plicista.

"Řeknu ti to takhle Franku. Pokud ji někdo zabil, tak to byl někdo, kdo rozbil úplně nové hodinky v hodnotě desíti tisíc korun. A to by mohl udělat jen nějaký boháč."

"Nebo někdo kdo vyloupil obchod s hodinkami, nebo majitel firmy na výrobu hodinek," dodala Linda.

"A nebo hodinář," zakončil rozhovor Frank. 

Ticho přerušilo až vyzvánění mobilního telefonu.

"To bude můj," řekl okamžitě Herbert, zašmátral v kapsách svých kalhot a vytáhl z něj stříbrnou Nokiu.

"Ano?" zeptal se hned jak stisknul tlačítko pro příjem.

"Policista Herbert?"

"Ano, to jsem já. Kdo volá?"

"Tady Dany z márnice, byl jste tu před dvěma dny ohledně mrtvoly toho herce."

"Ano už vím. Zjistil jste něco?"

"Překvapivě ano. Ty hodinky, která měla oběť na ruce jsou značkové a mají velkou  hodnotu. Jinak našel jsem otisky prstů, který ale není shodný s otisky oběti."

"A už víte čí je?"

"Zatím ne. Kopii jsem vám poslal na stanici, takže se potom můžete podívat sám. Jinak to je všechno."

"Děkuji moc. Jo a mimochodem, pošleme k vám dneska další tělo."

"Dobře."

"Kdybyste zjistil něco víc, tak mi zavolejte."

"Ano"

Herbert hovor ukončil a obrátil se na své kolegy.

"Márnice?" zeptala se Linda.

"Jak jinak," odpověděl Herbert.

"Takže, co teď budeme dělat?"

"Ty Franku, zjištíš, jestli někdo v poslední době náhodou nebylo vykradeno hodinářství. Lindo, ty zůstaň tady a dohlédni na to, aby bylo tělo odvezeno do márnice."

"A co budeš dělat ty?"

"Zajdu na stanici a podívám se na otisk prstů, který v márnici získali."

Frank okamžitě odešel a Linda začala zařizovat věci na odvoz těla. Herbert se ještě jednou podíval na mrtvou ženu. Toho hajzla dostanem! řekl si v duchu, otočil se a zamířil na stanici.

Když procházel ulicí Komenského kolem jednoho malého hodinářství zastavil se. Možná něco zjistím, pomyslel si a vešel do toho malého krámku s hodinkami. Hned jak vešel, obklopil ho zvuk tikajících hodin, jako voda. Hned pocítil takový zvláštní pocit. Ihned jej však zahnal a došel k regálu s hodinkami. Asi po chvíli našel ty stejné, které měla dnešní oběť. Koukl se na cenovku a pak nevěřícně zakroutil hlavou. Kterej blbec by dal za takový hodinky jedenáct tisíc?

"Mohu vám pomoci?"

Hlas prehlušil ten příšerný tikot tak, že se Herbert lekl a lehce sebou škubl. Mladý prodavač si toho evidentně všiml.

"Nejste první komu se to stalo," řekl.

"Vážně?" zeptal se trochu nejistě Herbert.

"Ale ano. Ono je to těmi hodinami. Přesněji řečeno to tikání. Některé lidi to znervózňuje, ale nikdo neví proč." Prodavač se usmál a znovu se jej zeptal: "Mohu vám tedy nějak pomoci?"

"Ano," odpověděl mu hned Herbert. "Tam ty stříbrné hodinky," prstem ukázal přes skleněnou tabuli a pokračoval, "koupil si je tady v poslední době někdo?" 

"A na co to potřebujete vědět?"

"Ále," mávl rukou Herbert, "moje přítelkyně chce některé k narozeninám a víte, ona má rada všechno to, co zrovna letí, takže se chci zeptat, jestli si je lidi kupují nebo ne."

"No, naposledy si je tady kupoval nějaký chlap asi před půl rokem. Byl to takový, však víte, právník."

"Takže v poslední době nikdo."

"Ne."

Co jsem si taky myslel že? Že hned v prvním obchodě zjistím, kdo je vrah? Herbert si povzdechl.

"No, takže se podívám ještě po jiných."

"Hledáte něco konkrétního?"

"Ne."

"Dobře, kdybyste potřeboval poradit, klidně se ptejte," prodavač se opět usmál a vrátil se za pult, kde si sedl a začal číst nějakou knihu. Byl by z něj možná dobrý psycholog. Vyzařuje z něj  takový klid a pohoda. Pomyslel si Herbert a opět se zadíval na hodinky. No, uvidíme, co zjistím na stanici. Už chtěl vyjít z obchodu, když zazvonil jeho mobil. Okamžitě jej zvedl.

"Ano?"

"Tady opět Dany z márnice. Zjistil jsem, komu patří ty otisky prstů."

"Ano, a komu?"

"Patří nějakému Filipu Dočekalovi. 21 let. Vysoký, štíhlý, hnědé vlasy. Pracuje jako prodavač v jednom obchůdku s hodinami. Ulice Komenského." Herbertovi přejel mráz po zádech a otočil se. Prodavač se na něj díval a usmíval se. Jenže v jeho očích viděl něco jiného. Že by strach, obavy?

"Haló? Jste tam ještě?"

"Ano. Dobře díky. Hned se tam půjdu podívat."

Herbert ukončil hovor.

"Takže si žádné nekoupíte?" zeptal se jej prodavač.

Herbert se na něj podíval. Na dvacet jedna vypadal, hnědé vlasy měl a štíhlý taky byl. A ten úsměv. Už mu nepřipadal tak přátelský jako prvně.

"Jen napíšu přítelkyni, jestli jí nebudou vadit tam ty."

"Dobře," řekl mladík a vrátil se znovu ke knížce.

Herbert okamžitě začal psát esemesku Lindě, ať okamžitě přijede do toho obchodu. Hned jak se esemeska odeslal, zvedl hlavu od displeje mobilu a zeptal se: "Můžete te mi prosím říct ...?"

Zarazil se, protože prodavač nikde nebyl. Kde sakra je? Cvíli čekal a pak mu došlo, že to asi muselvytušit. Okamžitě vytáhl zbraň ze svého opasku a nahlas se zeptal: "Haló, pane, můžete sem jít?"

Z místnosti za pultem se ozvala rána a zaklení. Herbert na nic nečekal a vtrhl zavřenýma dveřma dovnitř. Místnost byla plná krabic, ale prodavač tam nebyl .

"Kde jste?"

Nikdo se mu však neozýval. Poršel tedy kolem několika krabic a nahlédl za roh. V tom okamžiku jej někdo uhodil něčím těžkým do hlavy. Herbert spadl na zem a ztratil vědomí.

Dokončení příště.