Atentát

Déšť. Ach, jak já jej miluju. Není nic lepšího než nechat padat kapky deště na svou tvář. Je to jako... No, ani nevím jak to popsat. Je to prostě úžasné. Tenhle okamžik si musím vychutnat. Možná je to naposledy v mém životě. Což mi připomíná, že se musím soustředit.

Soustřeď se!! Teď tě nesmí nic rozptýlit, jinak to nevyjde, jinak celé týdny plánování přijdou vniveč. Tak to musí vyjít! A proto se musím soustředit. Soustředit se! Na úkol, pro který jsem byl vybrán. Splynu s davem. Nikdo nic nebude tušit a potom, potom... Zapoměl jsem se rozloučit se svou dcerou. Odpustí mi?

Soustřeď se! Teď není čas na přemýšlení o svém životě! Musím jej zabít! Musím zabít prezidenta!

Ach, už jde. Že bych už vytáhl pistoli? Ne, ne, ne! Ještě musím počkat! Nic se nesmí uspěchat! Všechno musí vyjít. Hlavně nepanikař!

Už začal říkat ten svůj proslov! Myslím, že už je vhodný čas. Teď nebo nikdy.

Ta zbraň je najednou nějak těžká. Ne, nezvládnu to. Nedokážu ho zabít!

Ale musím! Pro dobro celého národa. Jen zvedni tu zbraň, zamiř a vystřel. Je to přeci tak jednoduché. Zamiř a vystřel.

Další den jako obvykle. Doprovodit prezidenta, poslechnout si ty jeho kecy a potom se sním vrátit zpět. Asi bych měl změnit práci. Už mě to nebaví neustále jenom stát a dívat se po lidech a kontrolovat, zda ho chce někdo zabít. Sice je to důležitá práce a dostává se za ní dost peněz, ale takhle jsem si život nepředstavoval. Chtěl jsem být přece herec. Hrát ve filmech nebo v divadle. Ach, proč jen jsem musel mít takové rodiče? Proč?

Co, už začal s tím svým proslovem? Stejně jsou to všechno jen kecy! Naslibuje spoustu věcí, ale hovno dělá. Parchant jeden. Ani by mi nevadilo, kdyby se ho pokusil teď někdo zabít. Vždyď by si to i zasloužil.

Ten chlápek mi připadá nějakej divnej. Vždyď je vynervovanej až na půdu. Co mu sakra je? Že by byl zfetovanej? A nebo ma ábsťák.

Do prdele! Ten vůl má zbraň! Bože.

" Pane prezidente!"

Kruci! Ten vůl jej střelil! Všichni kolem křičí, ale toho parchanta nechytnou! Debilové. Musím ho dohnat sám!

Tak to se mi povedlo. Přesná rána přímo do hlavy. Teď jen zmizet dřív, než mě chytnou. Musím se někam schovat! Ještě štěstí, že ti lidi jsou posraní strychy a proto mě nechaj být. No, jen se zbavit těch policistů a bude to v pohodě.

Kruci! Jeden mi je stále v patách! Pokusím se ho setřást v támhleté uličce.

Kurva! Slepá ulice. Kam se schovat, kam se schovat, kam se schovat?

"Stůjte!"

Rychle do toho baráku!

Ten hajzlík je teda ale rychlej. Skoro mu nestačím. Ale já ho dostanu. 

A jsi v prdeli kámo. Slepá ulice. Od tamtud se nedostaneš!

"Stůjte!"

Kruci, míří do toho baráku. Jestli mi zdrhne, tak to pěkně schytám. Pro jistotu si vytáhnu zbraň. Jen pro případ, kdyby mě chtěl v tom baráku dostat.

Běží po schodech nahoru. Teď sis to pohnojil!

Vyběhl na střechu. Snad není takovej vůl a nebude chtít skákat po střechách, jinak se na něj vyseru! Stačí vyjít těmito dveřmi a jsem tam.

Slyším výstřel. Kurva! ten parchant mě střelil. Slyšlím další. Musím se za něco schovat! Jo! Za tamhle ty bedny by to šlo. Tak, kde jsi ty parchante! Á, tamhle jsi. Teď něco uvidíš.

Střelil jsem ho! Jo! Ten mě na pokoji nenechá, takže jej budu muset zabít! Jinak se odtud nedostanu.

Výstřel. Bože! To je bolest! Moje břicho! Bože, já umřu! Ach ne. Já nechci zemřít. Nechci! Ježiši to je krve. To ne!

Proč? Proč jsem to musel schytat, proč?

Je mi nějak divně. Cítím se tak slabý. Ta bolest, zima a krev. Zemřu. Za chvíli zemřu. Prosím, odpusť mi dcerko, odpusť.

Ach ten déšť. Jak já ho miluji. Ten pocit, když mi kapky deště stékají po tváři. Je to naposledy, co jej cítím. Musím si tuhle chíli vychutnat. Musím!