Dům na kopci

I.

    Až toho chladného a deštivého říjnového rána roku 1921 byla slečna Beatrice Watkinsová konečně přijata jako psycholožka v ústavu pro duševně choré v Arkhamu. Již několik dní po absolvování Miskatonické univerzity se spolu s doporučením od profesora Arbitera usilovně o místo ucházela, ale teprve po třech měsících, přesně týden po smrti tehdy ještě významného psychologa Ernesta Dawsona, zaměstnance onoho ústavu, jí byl doručen dopis s pozitivní odpovědí na žádost o práci, o kterou tolik usilovala. Už během prvních dní se v blázinci seznámila se vším, co od ní bylo vyžadováno a po necelých dvou týdnech se konečně začala zabývat pacienty, hlavní věcí, kvůli které se o místo vůbec zajímala.

    Jak bylo běžné na těchto místech, Beatrice poznala spoustu zvláštních individuí, kteří ji fascinovali svými příběhy, sny a představami a možností zjistit více o mysli těch, jimž se zdravý rozum již dlouhou dobu naprosto vyhýbal, zato chaos a nepředstavitelná hrůza z věcí, která se jen stěží dala popsat slovy, byli jejich nejlepšími přáteli. A tehdy, nějakou dobu před Vánocemi téhož roku, se slečna Watkinsová dostala do styku s jedním ze svých pacientů.

    Dotyčný se jmenoval Stephan Melanier. Pocházel z Francie, jak se Beatrice z jeho spisů dočetla, ale hned po porodu, který jeho slabá a vysílená matka nepřežila, se jeho otec rozhodl zapomenout na minulost a spolu se svým novorozeným synem odjel do Nové Anglie, kde po jedenácti letech pod vlivem závažné nemoci zemřel a chlapce se ujal jeho strýc. I on nakonec skonal, během nehody v přístavišti v Kingsportu, kde pracoval, a pětadvacetiletý mladík se přesunul na místo nedaleko Arkhamu, kde jeho strýc vlastnil starý dům z Viktoriánských let. Není příliš známo, co se poté dělo, snad jen to, že se okolím potulovaly zvěsti, že služebnictvo nového majitele panství za záhadných okolností zmizelo a ve svém domově nakonec zůstal jen sám Stephan. Od té doby se na několik dní rozprostřelo ticho, až do oné osudné noci osmnáctého června, kdy kolem jedenácté hodiny večer, kvůli obrovskému požáru, který byl vidět až v Arkhamu, stanuli na okraji jeho pozemku strážníci a hasiči a nalezli mladíka, svíjejícího se na zemi jen několik desítek stop od posledních dohořívajících trosek jeho domu a vykřikujícího cosi o nepředstavitelné a děsivé hrůze pod domem.

    Jak ale stálo v novinových zprávách, po tajném vchodu do jeskyní, či snad podzemního sklepa, kde mladý muž spatřil cosi, co svými slovy ani nedokázal pořádně popsat, a co, podle z jeho neustálého a nekončícího mumlání vyplynulo, mělo na svědomí životy celého jeho služebnictva a snad i osob, které se v okolí několika mil pohřešovalo, nebylo ani náznaku a policisté byli nuceni poblázněného a duševně nepřítomného Stephana odvést do Arkhamu, kde jej nakonec poslali do blázince, ve kterém zůstal až do dnes.

    Beatrice Watkinsovou tento případ velice zaujal a byla rozhodnuta, že od lidí, kteří oné hrůzné noci byli očitými svědky, za každou cenu zjistí, co se přesně stalo. Její pátrání začalo zpovědí zástupce šerifa, který měl toho dne službu a který zorganizoval celou akci, která se vydala k hořícímu domu. Dozvěděla se od něj, mimo to, co již dávno věděla z novinových článků, že několik dní před onou osudnou nocí, našli dva strážníci Melaniera nedaleko policejní stanice, k smrti vyděšeného a blábolajícího o něčem, co zabilo jeho služebné, a když od něj zjistili, co se stalo, vydali se s ním do jeho sídla. K jejich překvapení však dům zel prázdnotou a nikde nebyly žádné známky po ohavných a krvavých výjevech, které se údajně v pokoji jednoho ze služebných staly. A tak tam mladíka nechali samotného, vrátili se do Arkhamu a začali po služebných pátrat, ač předpokládali, že nejspíš s novým majitelem nebyli spokojeni a prostě odešli. Stephan si poté podle očitých svědků pronajal v Arkhamu jeden pokoj a denně vyrážel do svého domu, podle jeho slov proto, aby si sbalil všechny své věci a mohl tak ono místo opustit. A tak to fungovalo až do té noci, kdy jeho sídlo vyhořelo.

    Doktorka Watkinsová se dále optala ještě na místo požáru, ale téměř nic nového se nedozvěděla. Jen to, že se nic nenašlo, i když se na popud Stephana, který bezmezně tvrdil, že tam někde musí být vchod do podzemní chodby, ve které se podle jeho řečí všechno stalo, několikrát prohledaly všechny trosky, ale jak již bylo jasné z předchozího prozkoumání, ani známka po nějakém vchodu do jeskyní.

    Beatrice se poté ještě optala všech požárníků, kteří se té noci k domu vydali, ale nezjistila už nic nového. Jen si vyslechla stejnou věc od každého muže, který toho večera stanul na Melanierově pozemku, a s malými obměnami, kdy si každý z přítomných historku mírně poupravil tak, že vypadal jako jediný, kdo v osudovou chvíli zachoval chladnou hlavu, ačkoliv všichni do jednoho byli z šíleného mumlání a té podivné tajuplné atmosféry sílící z dohořívajících trosek domu vyděšeni a téměř neschopni racionálně uvažovat a konat to, co bylo v danou chvíli třeba. Po několikadenním zpracování všech informací, které získala, jí vyplynula jen jediná věc, kterou ještě musela udělat. Vyslechnout toho samotářského muže, který se v ústavu nacházel. Trvalo několik týdnů přemlouvání a neustálého vyptávání se na onu událost, než se Stephan Melanier odhodlal znovu o oné hrůzné noci vyprávět.

    „Mluvil jsem už o tom s policií a ještě několika psychology,“ začal, když seděl na jedné z židlí v Beatricině kanceláři. V bílém úboru, s rozcuchanými vlasy a těkavým pohledem, se rozhlížel sem a tam, jako by se bál, že na něj každou chvíli něco vyskočí, po každých několika slovech dělal krátké odmlky a poté pokračoval, spíše šeptem, ze strachu, že by je mohl někdo nepovolaný poslouchat. „Nikdo mi neuvěřil, ale já mluvím pravdu. Vím, co jsem tam dole viděl. Jaké zvěrstva se v té jeskyni stala. Všechno to bylo tím domem, och ano… bylo to jím. Byl to ten dům… Budu vám vyprávět, co se stalo, doktorko Watkinsová. Tak jak jsem to říkal již ostatním. Začalo to nastěhováním… to zapříčinilo všechny ty děsné události… A poprvé jsem vkročil do toho příšerného, zrůdného domu pětadvacátého dubna roku 1920.“

II.

    „Bylo to krátce po smrti mého milovaného strýce, jenž zemřel při nakládání jedné obchodní lodi, když se na něj nešťastnou náhodou zřítil celý náklad železného materiálu a než stačila přijít pomoc, starý muž na následky krvácení podlehl. Tehdy po jeho pohřbu, kterého se zúčastnilo jen pár lidí, především těch několik jeho blízkých přátel z práce, které jsem neměl obvzlášť v oblibě kvůli jejich hulvátství a myšlení, jsem se dozvěděl, že bratr mého otce vlastnil starý dům, postavený v novogotickém stylu, kdesi v oblasti kopců nedaleko Arkhamu. Překvapilo mě, že jsem se o něm dozvěděl teprve v té smutné době, i když o mě strýc pečoval po více jak deset let. A jak jsem o tom přemýšlel, začaly některé věci z minulosti dávat smysl. Jako například každoroční dvoudenní starcovy výlety, kdy se vypařil a já nikdy neměl ponětí kam. Předpokládal jsem, že šel vždycky zkontrolovat svůj dům, což se mi poté od mých služebných potvrdilo, a následně se vrátil zpět do Kingsportu. Avšak vysvětlení, proč jsem se o jeho nemovitosti dozvěděl až po jeho smrti, jsem nikdy nedostal, i když teď, když o tom uvažuji, to celé nejspíš mělo spojitost s tím domem, až si chvílemi začínám myslet, že můj strýc vůbec nebyl dobrý člověk a o té ohavnosti, která skrývala pod jeho domem, věděl a dokonce i mám zlé tušení, že by dokonce mohl být i osobou, kvůli které se všechny ty příšernosti staly.

    Jelikož jsem neměl práci a v poslední době jsem na tom nebyl s penězi moc dobře, a koneckonců mě v Kingsportu nic nedrželo a v mém srdci hořela touha cestovat do pro mne neznámých míst, jsem ten náš malý domek na okraji města prodal a byl rozhodnut se nastěhovat do strýcova tajného domu, nadšen z toho že místo, které jsem už nějakou dobu tolik nenáviděl, konečně opustím a začnu tak další etapu svého života.

    Jak jsem se dozvěděl, v domě žili dva černošští služební. Pan Thorne a paní Bedieová. Bylo mi řečeno, že s mým strýcem měli obvzlášť dobré vztahy, ale byl jsem ohledně tohoto tvrzení dosti skeptický, ovšem nakonec, díky jejich přístupu a chování, se ony řeči jen potvrdily a já zjistil, že to byli opravdu dobří lidé, kteří si nezasloužili takový osud, jaký jim dům nakonec udělil.

    Jak už jsem říkal, poprvé jsem ten dům spatřil a vstoupil do něj pětadvacátého dubna roku 1920. Pamatuji si, jak jsem to ráno stanul na nádraží v Arkhamu, všude kolem byla cítit ta podivná atmosféra a já byl pln vzrušení z toho, že jsem po tolika letech opustil svůj domov a dostavil se na místo, které jej mělo nahradit. Pan Thorne na mne čekal před nádražní budovou, a po krátkém seznámení a naložení mých zavazadel do auta, jsem usedl na jeho zadní sedadlo, a pak jsme vyrazili vstříc kopcům nedaleko Arkhamu, kde se dům nacházel.

    Hned, jak jsme vyjeli z města, nás obklopila hustá bílá mlha, která nás pohltila, jako by nás chtěla strávit, ale postupně řídla, až jsme z ní nakonec vyjeli a zastavili pod kopcem, na kterém se tyčilo mé sídlo.

    Při prvním pohlédnutí na něj mnou projel takový divný pocit, který následně přehlušilo neskrývané nadšení. Ale nemohu tvrdit, že mne první dojem té majestátné budovy, osamělé na tom vršku nevelkého kopce, trochu neznepokojil. Vystoupil jsem a pořádně se nadechl toho čerstvého vzduchu, oproštěného od špíny měst a zápachu ryb z Kingsportu.

    Pan Thorne začal vykládat má zavazadla a já se pomalu vydal úzkou cestou, vedoucí až ke dveřím, vzhůru. Jak jsem postupoval, pozoroval jsem ten dům, jeho tmavé zdi a černou střechu a uvnitř mě se usadil malý červík nejistoty, jako bych vycítil, že se sídlem nebude něco v pořádku. Ještě než jsem stačil vystoupat po dřevěných schodech verandy, dveře se otevřely a v nich stanula paní Bedieová, která mě vřele přivítala a navrhla, že mi ukáže vnitřek domu. Přijal jsem její nabídku a vstoupil za ní dovnitř.

    Nejdříve mne překvapilo, jak přepychově byl dům vybaven. Skleněné lustry, tmavý nábytek se složitými ornamenty, vyrytými do jeho dřeva, rudé koberce a spousta váz, dóz a sklenic, které vypadaly, jako by pocházely z nějakých prastarých dob, mne naprosto očarovaly. Ale co nejvíce upoutalo mou pozornost, byly obrazy, visící na stěnách. Byly plné bizarních výjevů, které mne zprvu zhnusily, ale jak jsem je zkoumal víc a víc, objevoval jsem v nich jejich krásu a preciznost, s jakou byly namalovány.

    Tím se pro mne odhalila další část strýcova života, o které jsem neměl ani zdání, protože o jeho citu pro umění jsem do té doby nic nevěděl, jelikož jsme v našem domově v Kingsportu žili velice skromně.

    Celý ten den byl plný různých překvapení a odhalení a já nabyl dojmu, že od té doby půjde vše mnohem, mnohem lépe než jak tomu bylo doposud. Ale věřte mi, paní Watkinsová, kdybych jen tušil, jaké věci se již brzy měly stát, utekl bych z toho domu, jak nejrychleji bych mohl, a už nikdy se nevrátil zpět.“

III.

    „První podivné věci se začaly dít jen několik dní po mém příjezdu. Už jsem byl v domě plně zabydlen a se svými sluhy dobře seznámen a většinu času jsem strávil ve strýcově knihovně v přízemí, která se honosila snad tisícem knih, a zkoumal jsem, jaké klenoty se v ní nacházely. Zrovna když jsem listoval jednou velkou a těžkou knihou, pojednávající o starých kulturách a jejich historii, mne vyrušilo vrzání dřeva nade mnou a skřípění vzdálených dveří.

    Zprvu mne tyto zvuky vyděsily, protože pan Thorne a paní Bedieová ráno vyjeli do Arkhamu nakoupit zásoby potravin a pár věcí, které bylo v sídle potřeba, a tudíž jsem měl být v sídle sám. Ale prvotní zděšení po chvilce vystřídala směs vzteku a odhodlanosti a já opustil knihovnu a šel zkontrolovat, co ony zvuky vydalo. Po schodech jsem vystoupil do prvního patra a vyrazil k pokoji, který se nad knihovnou nacházel. Dveře do něj byly do poloviny otevřeny. Opatrně jsem k nim přistoupil a nahlédl tam. Nic kromě jeho vybavení se v něm nenacházelo. Vstoupil jsem dovnitř a rozhlédl se. Nespatřil jsem nic neobvyklého. Jen pro jistotu jsem zkontroloval skříň, zdali se tam někdo neschovává, ale jak jsem již tušil, byla jen plná starých kabátů.

    A pak jsem uslyšel bouchnutí dveří v přízemí. Okamžitě jsem vyšel z místnosti a seběhl po schodech dolů, kde jsem zamířil tím směrem, odkud jsem předpokládal, že se hluk ozval. K mému překvapení byly dveře do knihovny, u kterých jsem si byl naprosto jist, že jsem je nechal otevřené, zavřeny. Přišel jsem k nim, sevřel chladnou kliku ve své ruce a pomalu, s tichým vrznutím, je otevřel. Ihned po vstupu dovnitř jsem se rozhlédl kolem. Nikoho jsem nespatřil, ale v rohu místnosti jsem koutkem oka zaznamenal pohyb, a tak jsem se instinktivně otočil. V té době jsem ještě nevěděl, co jsem přesně viděl, ale zdálo se mi, že se část prken tvořících stěnu, pohnula. Rychle jsem k onomu místu přišel blíž, ale zeď neměla žádné známky po prasklinách nebo něčem jiném, a tak jsem tuto příhodu přisoudil jen představě, kterou má nebohá a unavená mysl vytvořila.

    Když se pan Thorne a paní Bedieová z Arkhamu vrátili, svěřil jsem se jim s touto událostí a optal jsem se jich, zdali něco podobného také nezažili, ale ujistili mě, že se mi to jen muselo zdát a to, že se některé dveře sami od sebe zavíraly, měl na svědomí jen vítr, který, jak řekli, občas dělal v domě neplechu a přinášel chaos. Přešel jsem tedy tuto příhodu s vědomím, že jsem byl po studování knih poměrně unaven a svou myslí naprosto oklamán a dál se o ni nezajímal. Tedy až do doby, než se stala další věc.

    Událo se to v noci někdy v půlce května. Probudil jsem se ve své posteli a v pokoji panovala téměř naprostá tma, až na zlověstné měsíční světlo, jehož paprsky proudily skleněnými tabulemi oken dovnitř. Opět jsem zaslechl to tiché vrzání, které jsem téměř dennodenně slýchával, ale vždy jsem tomu nevěnoval moc pozornosti a přisuzoval to jen větru, který se zrovna v tu chvíli sídlem proháněl.

    Tentokrát to však bylo jiné. Připadalo mi, jako by se to táhlé vrzání a ono velice tiché praskání dřeva, opakovalo s nějakou děsivou a nelidskou pravidelností. Bylo to, jako by ten dům dýchal a při každém nadechnutí sténal. Vstal jsem, ze stolku stojícího u zdi jsem sebral malý svícen se svíčkou, již téměř vyhořenou, a po chvilce zápolení ji jiskrou rozsvítil. Místnost zaplnil malý kruh žlutého světla a začal vrhat temné stíny na podlahu i na stěny. Otevřel jsem dveře svého pokoje a vyšel bos ven na chodbu a tiše jako myška, našlapoval po rudém koberci a pokračoval dlouhou chodbou lemovanou oněmi děsivými strýcovými obrazy až ke schodišti vedoucímu do přízemí. Tam jsem se zastavil, nahnul se přes zábradlí z tmavého dřeva a posvítil si dolů. Celá chodba byla podle mého očekávání prázdná. Chvíli jsem tam jen mlčky stál, pak hlasitě vydechl a byl připraven se vrátit zpět do postele.

    Za mnou se však ozvalo vrzání dřeva a tiché praskání a skřípění. Otočil jsem se, ruku se svícnem nataženou před sebou a zíral na dřevěnou zeď přede mnou, přímo naproti schodišti. To nejzajímavější, co na ní bylo, bylo to, že se na ní, na rozdíl od velkých stěn všude jinde v domě, nenacházela žádná z bizarních maleb, zobrazující ohavné výjevy, které můj strýc, jak vidno, velice miloval. Přede mnou byla jen ta tmavá prkna a zpoza nich, jak jsem si byl naprosto jistý, se ozývaly ony zvuky, které mne probudily. A pak zničehonic přestaly. Lehkými kroky jsem ke stěně přišel a nastavil k ní levé ucho, abych zjistil, jestli se za ní ještě něco tichého neozývá. Mohl jsem tak stát jen pár vteřin než jsem uslyšel to malé vrznutí a pak hlasitý praskot, doprovázený mohutným sténáním dřeva.

    Vyjekl jsem, odskočil od stěny jako zasažený bleskem a upadl na zem. To, co jsem pak spatřil, mi z plic vybralo všechen dech. Část oné stěny se hýbala a svými dřevěnými pařáty se ke mně natahovala, jako by mne chtěla uvrhnout do svého objetí. Ustupoval jsem dozadu, až jsem zády narazil do zábradlí schodiště, neschopen ze sebe vydat jediný hlásek. Zeď se stále přibližovala, další a další kusy dřeva se odlupovaly od stěny a za hlasitého skřípání a prohýbání se přidávaly k těm, které se po mně sápaly ve snaze se mě dotknout. Kolem mne se prohnal vítr a já uslyšel cosi, co připomínalo dlouhý táhlý vzdech. A pak se ode mne ty dřevěné pařáty začaly vzdalovat. Vracely se do svého původního tvaru a polohy, až přede mnou zase byla jen ta prkenná zeď. Všechno vrzání a praskot ustalo a mne obklopilo ticho.

    Trvalo snad několik desítek minut, než jsem ze sebe dokázal něco vypravit a než jsem si to pořádně stačil uvědomit, vydával jsem ze sebe děsivé skřeky, které dole v přízemí uslyšeli mí služební a hned šli zjistit, co se přihodilo. Našli mne schouleného u okraje schodiště s vytřeštěným výrazem a prstem ukazujícím na zeď před sebou. Z mých slov tak trochu vyrozuměli, co se stalo, a pomohli mi vstát. Paní Bedieová mne odvedla dolů do kuchyně, kde mi uvařila čaj, zatímco pan Thorne, zkoumal zeď v patře. Když poté přišel dolů, byl jsem již uklidněný a nedočkavý z jeho zjištění. Ihned mi pověděl, že na té holé stěně není nic zvláštního, natož pak nějaké praskliny, takže mou příhodu označil jen za výplod mé fantazie. Odmítl jsem jeho tvrzení a i přes protest paní Bedieové jsem se na ni šel podívat osobně. Ale přesně jak už říkal můj služebný, stěna nenesla žádné známky poškození.

    Byl jsem zmatený. Nevěděl jsem čemu věřit. Jestli faktům, které jasně říkaly, že se nic nestalo, nebo své mysli, která tvrdila, že se zeď tohoto domu hýbala a pokusila se mne dotknout. Když jsem nad tím přemýšlel, docházelo mi, že jsem přeci jen musel mít pouhé představy a že si se mnou má nebohá mysl opět nepěkně pohrála.

    Ale onu noc už jsem nespal. Červík nejistoty mě pořád hlodal v mém mozku a nakusoval myšlenku, že se celá událost přeci jen stala, i když se už pak zdála směšná, poměrně bizarní a rozhodně nepřirozená věcem, které se v našem světě odehrávaly. Připadalo mi, že od té doby, co jsem vstoupil do toho domu, začínám přicházet o holý rozum. Možná to je pravda, možná ne, ale jednu věc vím určitě. Od té noci všechno vrzání a praskot ustaly. Vypadalo to, že se konečně všechno bude dít tak, jak má a já budu moct vést ten svůj osamělý život. Nebudete věřit, paní Watkinsová, jak špatný tenhle předpoklad byl. Protože začátkem června se staly věci, jejichž hrůza a děsivost mě dodnes straší v mých snech.“

IV.

    „Tu zvláštnost jsem pocítil ještě před tím, než sedmého června zapadlo slunce a nastala tma. Pan Thorne si začal stěžovat na bolesti hlavy a ulehl do postele ve svém pokoji hned vedle kuchyně, zatímco paní Bedieová se o něj starala a k tomu ještě zvládala každodenní práce. Jako každý den, při západu slunce jsem ukončil svá bádání ve strýcově knihovně a odebral se do svých soukromých pokojů, kde jsem si většinou zapisoval své poznámky a myšlenky z děl, která jsem přes odpoledne pročetl, a poté obvykle skončil v jídelně, kde mě má služebná pohostila večeří.

    Toho dne na mě čekala smažená ryba a já se proto ničím nezdržoval a pustil se do jídla. Během něj do jídelny vstoupila paní Bedieová, oznámila mi stav pana Thorna a jen tak mimoděk se zmínila, že zrovna nastávaly ty dva dny, kdy do domu přijížděl můj strýc, aby jej zkontroloval, což mě překvapilo, i když jsem si z dřívějších let ty dvě noci, kdy se strýc vytratil, pamatoval, ale jak vidno, od té doby, co jsem se do sídla nastěhoval, jsem na tuto věc dočista zapomněl.

    Po večeři jsem se vrátil do svého pokoje a ulehl do nadýchané postele, velice unaven celodenním studováním, zíral do stropu a pokoušel se usnout. Brzy se mi to také povedlo a já vstoupil do světa snů, kde mě tu noc pronásledovaly děsivé noční můry, plné nepřirozených a odporných věcí, jež byly tak strašné, že nejsem ochoten vám o nich povědět, doktorko Watkinsová. A sic už jsem myslel, že ta nekončící hrůza z oněch bytostí, které mne v mém snu drželi a holdovali na mém mase, nikdy neskončí, jsem se probudil a to první, co jsem po otevření očí uslyšel, bylo sténání, vycházející z přízemí.

    Vstal jsem, sebral svíci ze stolku vedle postele a zapálil ji. Došel jsem ke dveřím svého pokoje a lehce je otevřel. V tu chvíli sténání přestalo a bylo slyšet jen tiché vrzání a praskání dřeva. Tiše jsem sestoupil do přízemí a zastavil se u dveří do pokoje paní Bedieové. Sténání se ozvalo znova. Prohnalo se tichým domem, dlouhé, táhlé a jak bylo bezesporu jisté, velice bolestné. A vycházelo z druhé části domu, tam kde stála kuchyně a pokoj pana Thorna. Otočil jsem se tím směrem a naslouchal, zdali se neozve znova.

    Znenadání se však s vrznutím otevřely dveře do pokoje paní Bedieové a já leknutím nadskočil. Ze tmy vyšla má služebná a optala se mne, zdali jsem slyšel to, co ona. V bledém světle svíčky jsem přikývl a vyřkl podezření, že se panu Thornovi něco děje. Okamžitě jsme se vydali ke kuchyni, odkud to už bylo jen pár metrů ode dveří do pokoje mého služebného. Jak jsme šli, zaslechli jsme krátký a tlumený výkřik plný strachu a bolesti a pak nastalo hrobové ticho. Dokonce i ten tichý praskot a vrzání dřeva ustalo.

    Světlo svíce dopadlo na tmavé dveře vedle kuchyně a bizarní obraz visící vedle nich. Došel jsem k nim, s paní Bedieovou těsně v patách, chytil jejich kliku a pokusil se je otevřít. K mému překvapení byly zavřeny. Otočil jsem se ke své služebné a optal se jí, jestli od nich nemá klíče. Přikývla a zmizela ve tmě. Než se s nimi vrátila, přiložil jsem levé ucho na dveře a snažil se něco zaslechnout. Odpovědí domu bylo jen naprosté ticho. Když jsem zaslechl šoupavé kroky, ohlédl jsem se a vzal si svazek klíčů od paní Bedieové, která právě přišla. Našel jsem ten správný, zasunul jej do malé klíčové dírky a otočil jím. Ještě jsem pohlédl na mou služebnou, která mi pohled oplatila ustaraným a vyděšeným výrazem, nervózně se nadechl, stiskl kliku a dveře s táhlým vrznutím otevřel.

    Když jsem spatřil tu hrůzu, která v místnosti byla, přejel mi mráz po zádech, mé srdce začalo bušit jako o závod a za sebou jsem zaslechl přiškrcené nadechnutí paní Bedieové. Slabé světlo svíčky pronikalo dveřmi do pokoje a odhalovalo spoustu krve, kusy těla a střeva roztahaná všude po podlaze. Osvětlilo také rám postele, na kterém trůnila samotná hlava pana Thorna, tváří otočenou ke dveřím, se skelnýma očima vytřeštěnýma hrůzou, zírající na nás a zarývající se hluboko do našich srdcí. Během toho krátkého okamžiku jsem zatajil dech a byl neschopen cokoliv udělat. Až do doby, než jsem si všiml, že za postelí, tam kam už nedosahovala záře svíce, někdo, nebo spíš něco, stojí.

    K pohybu mě probral až dlouhý děsivý výkřik paní Bedieové. V tu chvíli, kdy se její hlas rozlehl domem, se ta věc v pokoji pohnula a já se spolu se svou služebnou obrátil k útěku. Společně jsme proběhli kuchyní a pak na chodbu, kde jsme uháněli směrem ke vchodovým dveřím. Jen pár metrů před východem ze sídla jsem si všiml, jak se podlaha pod kobercem zvlnila, jako by se prkna, ze kterých byla tvořena, nadzvedly a snažili se nás zastavit. Překvapeni touto věcí, jsme oba zakopli a já upustil svíci, která se odkutálela chodbou pryč. Ozvalo se hlasité praskání dřeva, doprovázené bolestivým křikem mé služebné. Urychleně jsem se opět vydrápal na nohy a otočil se. V několika vteřinách, než kutálející se svíčka nadobro zhasla, jsem spatřil, jak cosi táhne paní Bedieovou po podlaze zpět, směrem ke kuchyni, a jak se jí pohybující se kusy dřeva z podlahy zarývají do jejích natažených rukou, které se tak urputně snažily něčeho zachytit. A pak mne obklopila tma a bezmocný a hysterický křik mé služebné, který se během chvilky, která mohla trvat tak pět vteřin, změnilo v hlasité chrčivé bublání. A pak už bylo jen ticho. Vyrazil jsem ke vchodovým dveřím a vystřelil z domu jako blesk. Utíkal jsem pryč od toho strašlivého místa, vydával ze sebe vyděšené skřeky a před očima měl ty skelné oči mého služebného.

    Běžel jsem až do Arkhamu, kde jsem se poté nedaleko policejní stanice zhroutil a kde mne pak o několik málo minut později našli dva strážníci. Odvedli mne na stanici, kde se mne vyptávali, co se stalo. Zprvu jsem nebyl schopen jim cokoliv říct, ale po uplynulých minutách jsem ze sebe vypravil onu strašlivou událost. Nevěřili mi a považovali mne za blázna, ale nenechal jsem se odbít a hned, jak vyšlo slunce, jsem se za jejich doprovodu vydal k domu.

    Byl jsem rozhodnut už do sídla nevstoupit a počkal venku, zatímco strážníci vešli dovnitř a šli se přesvědčit, co se stalo. Za chvíli vyšli ven a řekli mi, že uvnitř nic není. Myslel jsem, že si ze mne jen dělají legraci, ale po chvilce mě přesvědčili a já spolu s nimi prošel chodbou, která nejevila žádné známky toho, že se tu před několika hodinami vláčelo tělo paní Bedieové, a stanuli u dveří do pokoje pana Thorna, který vypadal přesně tak, jak jsem vstoupil do toho sídla poprvé.

    Nebyl jsem schopen slov. Strážníci po krátké debatě odešli a nechali mě v tom domě, úplně samotného. V domě, kde se v noci staly všechny ty příšernosti. Nevěřil jsem tomu, co se dělo. Mí služební byli pryč, byli mrtví… zabilo je cosi v mém domě, ale všechny důkazy a všechna krev byla pryč. Bylo to, jako by si se mnou někdo nepěkně pohrával a že jsem jen nějaký podivínský blázen, který zešílel z toho, že ho jeho služební opustili. Ale na rozdíl od ostatních jsem věděl, co se děje a byl rozhodnut, že to místo opustím.

    Na několik dní jsem se ubytoval v Arkhamu a každou noc byl pronásledován událostmi, které se té noci staly. Do mého sídla jsem se už neodvážil v noci vstoupit. Pouze přes den jsem na nějakou dobu vešel dovnitř a snažil se sbalit si věci, které jsem si chtěl vzít s sebou. Ale pokaždé, když jsem uslyšel vrzání dřeva a praskot, opustil jsem dům, jak nejrychleji jsem mohl a vrátil se až následujícího dne. A takto to trvalo pár dní. Než přišel na řadu osmnáctý červen a s ním ta nepopsatelná hrůza a zvěrstva skrývající se v jeskyni pod domem.“

V.

    „Zbývalo už jen několik minut do západu slunce a já už měl sbaleny všechny věci, které jsem potřeboval. Ještě narychlo jsem prošel celý dům a pak nakonec stanul na chodbě hned vedle všech zavazadel, které jsem měl naplánované dalšího rána vyzvednout a poté opustit ono místo jednou provždy. Byl jsem připraven, z domu odejít, ale vtom jsem to zaslechl. Ten podivný tichý zvuk vycházející z kuchyně.

    Má hlava okamžitě volala po tom, abych ten dům urychleně opustil, ale v tu chvíli, doteď nevím proč, se ve mně rozrostla zvědavost. Jakoby omámen jsem prošel chodbou a stanul u zavřených dveří do pokoje pana Thorna. Zvuk se ozval znova, ale nevycházel z místnosti, u které jsem stál. Přišel ze spižírny.

    Nastala chvíle, kdy jsem přemýšlel, co udělat. Nejraději bych utekl z toho příšerného místa, ale ta touha zjistit, co ony zvuky vydává, silnější než strach z toho, co se během posledních dnů v sídle stalo a toho co zabilo mé služebné, mi to nedovolila a já stanul u dveří do místnosti, kde se nacházely zásoby jídla, a otevřel je. V místnosti panovala tma, jelikož neměla žádná okna, kterými by do ní mohly proudit sluneční paprsky, a tak dovnitř vtrhlo jen slabé světlo z chodby a odhalilo několik regálů a v nich naskládané potraviny.

    Pohlédl jsem napravo i nalevo, pak se vrátil zpět ke svým zavazadlům a vyhrabal lucernu, kterou jsem si chtěl odnést s sebou. Zažehnul jsem knot uvnitř a vrátil se zpět. Vstoupil jsem do spižírny a díval se po zdroji toho podivného zvuku. Prošel jsem středem místnůstky, rozhlížeje se na všechny strany, ale nic jsem nespatřil. Povzdechl jsem si a byl rozhodnut se vrátit zpět na chodbu a dům opustit. Jenže jak jsem udělal krok směrem ke dveřím, podlaha pode mnou zaskřípala, obklopilo mne praskání dřeva a než jsem se nadál, padal jsem dolů do temnoty.

    Dopadl jsem na tvrdou kamennou zem. Vyjekl jsem bolestí, v ruce stále třímal svítící lucernu a převalil se na záda. Nad sebou, ve výšce takových deseti stop jsem viděl otvor, kterým jsem dolů propadl. Hned jak se usadil prach, který se při mém dopadu rozvířil, zvedl jsem se ze země a rozhlédl se, abych zjistil, kde jsem. Nacházel jsem se v malé jeskynní chodbě, která vedla kamsi dolů do tmy. Za sebou jsem objevil dřevěný žebřík, vedoucí směrem vzhůru k tajnému vchodu do spižírny. Vydal jsem se k němu a vylezl po něm nahoru, ale když jsem se pokusil dvířka otevřít, zjistil jsem, že jsou zamčeny. Slezl jsem tedy dolů a žebřík přemístil k otvoru v podlaze, kterým jsem propadl. Už jsem po něm chtěl vyjít zpět do domu, ale pak jsem to uslyšel. Tichou melodii, jejíž tóny připomínaly táhlé kvílení, vycházející ze tmy jeskyně. Ohlédl jsem se. Ač mi můj mozek říkal, ať to místo opustím, má zvědavost mě nakonec dostala a dlouhou chodbou jsem se pomalu vydal do nitra kopce.

    Během sestupu dolů jsem si všiml, že kamennou stěnou doslova prorůstaly dřevěná prkna a spolu s chodbou vedly dál do tmy. A tyto dřeva se hýbala, roztahovala se a zase smršťovala, jako by to byl žijící organismus, který pravidelně dýchal. Rukou jsem se jich dotknul a ony na mé prsty reagovaly tím, že se stáhly ještě víc. S údivem jsem se zastavil, překvapen touto reakcí. Teprve teď mi došlo to, co muselo být zřejmé již od začátku. Ten dům byl naživu a dýchal jako normální žijící bytost.

    Pokračoval jsem dál a melodie sílila a sílila a čím déle jsem se do ní zaposlouchával, tím více mě znepokojovala a běhal mráz po zádech. Nakonec se chodba rozšířila a já daleko před sebou spatřil slabé světlo. Ztlumil jsem svou lucernu a pokračoval dál. Chodba nakonec ústila do obrovské jeskyně. Stál jsem na jejím vrcholku, před sebou měl kamenné schody, které vedly strmě dolů a končily na jejím dně, kde v záři hořících loučí stála v kruhu skupina lidí v dlouhých kostýmech, na hlavách děsivé masky a mumlali jediné slovo stále dokola. Raghmokk.

    Skrčil jsem se za jeden z velkých kamenných výběžků několik desítek stop od vstupu do jeskyně a na tom místě setrval. Pak jsem vyhlédl přes okraj ven a pozoroval scenerii pod sebou. Ti lidé dole se drželi za ruce, v jejich středu na zemi ležela svázaná žena a pobrukovali si onu melodii, která mne sem dolů přivedla, a čas od času přestali, aby mohli říct ono slovo. Raghmokk.

    Sledoval jsem je s malým zděšením a zároveň s neúprosnou zvědavostí. Jeden z nich zvedl ruce nad hlavu a pronesl něco, nějakým mne neznámým jazykem, ale jeho slova se do mne vpila a nevěstila vůbec nic dobrého. Poté další dva sebrali svázanou ženu a dovedli ji přes jeskyni na druhou stranu, k okraji jakési propasti, kam už téměř nedosahovalo světlo loučí a kde se nacházela nepropustná tma. Přivázali ji mezi dva úzké tyčící se sloupy a pak přišel další z těch lidí s velkou hliněnou nádobou v ruce, naplněnou jakousi tmavou tekutinou. Pak ji tím pomazal a na tu dálku se mi zdálo, že ona tekutina byla vlastně krev. Nakonec se od ní všichni vzdálili a vrátili se zpět na místo, kde před chvílí stáli. Poté několikrát po sobě nahlas vyslovili ono slovo. Raghmokk. Raghmokk. Raghmokk.

    A pak, paní Watkinsová, pak… se staly všechny ty příšernosti. Začalo to tím hlasitým zvukem, který se rozlehl jeskyní, a který mne vyděsil až do morku kostí. Připomínal vrčení velkého tvora, až na to, že tento byl hluboký, a přinutil mne se oklepat hrůzou. A pak… jsem ve tmě nad propastí cosi zahlédl. Cosi velkého. Svázaná žena si toho také všimla a začala křičet hrůzou.

    Skoro se nedá slovy popsat ta hrůza, která se poté přihodila. Ze tmy se vynořil obrovský shluk jakoby rozštípnutých ostrých dřev a prken, spojených nějakou černou mazlavou hmotou. Vypluly ze tmy, vznášející se nad propastí a vypadalo to, jako by byly připojeny k velkému tělu, také tvořenému jenom dřevem, který vedl směrem vzhůru k jeskynnímu stropu. A pak se ta změť začala přeskládávat a získala tvar obrovského chřtánu s ostrými dřevy jako zuby. Blížila se k oné ženě, která křičela hrůzou jako o život, ale nebylo jí to nic platné. Obrovská tlama té nepřirozené stvůry ji obklopila, některé třísky pronikly jejím tělem a z ran vytryskla čerstvá krev. Hlouček lidí v záři ohně jen stále opakoval: Raghmokk. Raghmokk. Raghmokk. A poté se nad ženou uzavřela, ostré zuby roztrhly její tělo a její křik utichl. Chřtán stvůry pohltil veškeré zbytky jejího těla, opět se změnil v ten obrovský shluk prken a třísek a stáhl se zpět do tmy, za doprovodu hlasitého spokojeného vrčení.

    Nastalo ticho a já si uvědomil, že křičím hrůzou. Zraky skupinky lidí v kostýmech upřely svůj zrak ke kamennému výběžku, za kterým jsem se ukrýval, a spatřili mě. Několik z nich okamžitě zamířilo ke kamenným schodům a začalo stoupat nahoru. Na nic jsem už nečekal, naplno rozsvítil svou lucernu a vyběhl nahoru a zmizel v chodbě, vedoucí z jeskyně. Během mého útěku z toho zpropadeného, ďábelského místa jsem míjel dřevěná prkna prorůstající kamennými stěnami a ty se po mě sápaly svými ostrými pařáty. Nakonec jsem doběhl k dřevěnému žebříku a rychle po něm vylezl nahoru a za sebou slyšel výkřiky lidí, kteří mě pronásledovali. Když jsem otvorem v podlaze vylezl ven, shodil jsem žebřík dolů a pokračoval v útěku. Vyběhl jsem ze spižírny na chodbu, ale tam jsem zakopl o dřevěný spár, který se znenadání z podlahy vynořil. Spadl jsem na zem a lucerna vyletěla z mé ruky, roztříštila se, zbývající petrolej vytryskl všude kolem a začal hořet.

    Pokusil jsem se vstát, ale jeden z pařátů chytil mou nohu. Snažil jsem se z něj vymanit, ale byl jsem bezmocný. Pak jsem si všiml, že ke mně přes chodbu běží jeden z mých pronásledovatelů. Ale ještě než ke mně stačil doběhnout, kus dřevěné stěny se odloupl a probodl ho svými ostrými třískami. Muž vyplivl krev a pak jím dřevěné ruce smýkly na zem a podlaha ho pohltila. Nestihl ani vykřiknout. V tu chvíli mě pařát pustil a vrhl se na mého pronásledovatele. Oheň se mezitím rychle rozšířil, jako by dřevo domu bylo nasáklé hořlavou tekutinou a už začal olizovat stěny. Proběhl jsem kolem svých zavazadel a zamířil ke vstupu do sídla. Cestu mi však zastoupili dlouhé pařáty, vystupující z podlahy. Otočil jsem se a spatřil, že část domu za mnou už hoří. Oheň se šířil nepředstavitelnou rychlostí, jako by cítil, že ten dům je čisté zlo, které musí být zničeno. Sídlem se ozvalo děsivé bolestivé kvílení stvůry a mezi plameny jsem spatřil, jak se stěna domu mění na křičící tvář. Znova jsem se otočil a pohlédl ke dveřím.

    Dlouhé pařáty tam vyčnívaly ze země, ale vypadalo to, že trochu slábnou. Asi to bylo tím, že dům ztrácel díky ohni svou moc. Bez přemýšlení jsem se rozběhl a svou poslední sílu dal do šance mezi nimi proběhnout a dům opustit. Běžel jsem, kolem mne hořely rudé plameny a podlaha pode mnou sténala a snažila se mne popadnout. Několik kroků před dveřmi jsem zavřel oči, vykřikl a nastavil rameno na jejich vyražení. Povedlo se mi to a úspěšně jsem vypadl ven, kde jsem se skutálel po schodech dolů. Okamžitě jsem se zvedl na nohy a utíkal z kopce pryč, až jsem po chvíli zakopl a svalil se na zem. Slyšel jsem dlouhé kvílení domu, jak bolestí křičí a umírá. Ležel jsem na zádech a křičel zděšením. A také štěstím, že se mi podařilo z domu uniknout. A tak jsem setrval, dokud z Arkhamu nepřišla pomoc.“

VI.

    „Snažil jsem se všem vysvětlit, co se stalo, ale nikdo mi nevěřil, doktorko Watkinsová, nikdo…“ řekl mladík a třesoucím se hlasem se zajíkl. „Řekli, že žádnou jeskyni nenašli. Že jsem si všechno vymyslel. Ale já vím, co jsem viděl! Jaký ten dům byl. Co to bylo za stvůru. A je také dobře, že nakonec lehl popelem, protože kdo ví, co by se stalo, kdyby ten dům žil dál!“

    Na slečnu Watkinsovou Stephanův příběh velice zapůsobil. Všechno, co řekl, v ní vyvolávalo zvláštní pocit strachu a beznaděje a upřímně byla z jistých pasáží vyprávění skutečně znepokojena. Ale jak mu mohla uvěřit, když všechny důkazy svědčily proti němu? Vyprovodila jej zpět do jeho pokoje a pak se vrátila zpět do své kanceláře, kde nad celým příběhem dlouho rozmýšlela. Přemýšlela, jestli ten mladík má nakonec pravdu nebo ne. Všechno, co řekl, v jeho příběhu sedělo. A tak se rozhodla, že ono místo navštíví sama.

    V sobotu ráno požádala zástupce šerifa, aby ji na místo za Arkhamem dovezl a on jí vyhověl. Když stanula na Melanierově pozemku, projel jejím tělem takový zvláštní pocit, který ani nedokázala popsat. Něco mezi strachem, vzrušením, zvědavostí a odporem. Došla k troskám toho, podle Stephanových slov, ďábelského, zrůdného domu a procházela jimi, hledala známky něčeho, co by mohlo podpořit mladíkovo tvrzení o tom, že ten dům žil. Ale stejně jako v případě strážníků a hasičů nic nenašla.

    „Nalezla jste to, co jste potřebovala?“ zeptal se jí zástupce šerifa, když se vrátila zpět k vozidlu.

    „Ne, bohužel, vypadá to přeci jen, že se ten mladík dočista zbláznil. Je to škoda vidět, že šílenství postihne tak mladého a vzdělaného muže, jako je on.“

    „To ano,“ přikývl strážník. „Vrátíme se už do Arkhamu, doktorko Watkinsová?“

    „Ano, není tu už nic, na co bych se chtěla podívat,“ odpověděla a nastoupila do auta. Zástupce za ní zavřel dveře a oddechl si. Cestou ke svému místu si v duchu pomyslel: Ještě že tak. Byl bych nerad, kdyby se vám muselo něco stát, slečno Watkinsová, a to jen kvůli tomu zpropadenému synovci Melaniera, který zničil to, o co jsme my, členové kultu a jeho strýc, tolik pečovali a přinášeli oběti. Prastaří nám tuhle chybu neodpustí. A až přijde den, kdy opět povstanou, nechtěl bych být tím, kdo za smrt Raghmokka pocítí jejich hněv.

Konec

Stáhněte si tuto povídku do čtečky ve formátu MOBI nebo EPUB.

Tato povídka byla zveřejněna dne: 17.3.2013