Strach

Probudil se a byl sám. Ležel ve velké posteli, ponořen hluboko ve svých peřinách. To už šla Anna do práce? To byla jeho první myšlenka, když zjistil, že místo vedle něj je prázdné. Převalil se na bok a zkontroloval budík na nočním stolku. Bylo po osmé. Otráveně se zanořil ještě víc do nadýchaného polštáře, nevnímaje paprsky slunce, které jej hřály na rukou.

Chtěl ještě spát. Vstoupit do světa snů, do jiných světů. A ticho, to hrobové ticho deroucí se do uší, mu to umožňovalo. Jeho představivost začala tvořit. Nejdříve jen jednoduchou krajinu. Nekonečnou louku se zelenou trávou, oblohou, jasně modrou a bez mraků. Stál tam, usmívajíc se, očima sledoval nebe. Dýchal ten čerstvý vzduch a poslouchal. Ticho, které na louce panovalo. Ticho, které pomalu zatemňovalo jeho mysl. Ticho, které jej znovu probudilo.

Převrátil se na záda a civěl do stropu. Snažil se zachytit nějaký okolní zvuk. Motor jedoucího auta, pracující stroje ze stavby, toho protivného psa z bytu o patro níž, děti, hrající si na pískovišti v parku hned za domem. Neslyšel však nic.

Paprsky slunce jej začaly šimrat na nose. Otočil hlavou směrem k oknu. Bylo otevřené. Jak to, že nic neslyší?

„Hej!“ vykřikl. Ne, nebyl hluchý. Okamžitě se vyhrabal z postele. Došel k oknu a vyhlédl jím dolů na ulici. Byla opuštěná. Několik aut, stálo uprostřed cesty, jiné byly řádně zaparkované. Všude bylo čisto, žádné poházené odpadky. Nikde nebylo ani živáčka. Jen prázdná, tichá ulice. Zalezl zpět do pokoje a vyšel z bytu ven. Prošel naproti přes chodbu a zazvonil u dveří své sousedky. Neotevřela.

Vrátil se zpět do svého bytu a rychle na sebe hodil staré kalhoty a triko. Vsunul své bosé nohy do ošoupaných bot, po schodech seběhl do přízemí a vyběhl na ulici. Zvuk dopadajících podrážek na tvrdou zem se rozlehl tichem. Zastavil se uprostřed silnice a rozhlédl se kolem. Neviděl nikoho, žádného člověka, kterého by se mohl zeptat, co se děje. Všude bylo prázdno. Jako by všichni lidé kromě něj zmizeli lusknutím prstu z povrchu zemského.

Vydal se prázdnou ulicí směrem k centru. Občas zavolal do ticha a chvíli čekal, jestli se mu někdo ozve. Nedostal odpověď. Nahlížel skrz okna do domů a obchodů. Hledal známku jakéhokoliv jiného života než sebe. Bez úspěchu.

Když dorazil do centra na Náměstí svobody, začaly jeho hlavou probíhat různé nápady. Takové, o kterých by nikdy jindy ani nepomyslel. První myšlenkou bylo, že zůstal sám. Následovaly ty s tím, že si může dělat, co chce. Mít jakoukoliv věc, po které vždy toužil. Dělat vše podle vlastních pravidel. To vše jej naplnilo jakýmsi pocitem radosti. Začal se usmívat a uvažoval dál. Téměř zapudil otázku: Kam se všichni poděli?

S jistými obavami vešel do klenotnictví. Nejistě sebral jeden ze zlatých náramků. Ještě jednou se ohlédl, zkontroloval, zda někdo v okolí není. Nikde nikdo. S trochou sebejistoty, svírajíc kradený předmět mezi prsty, vyšel z krámku ven. Alarm u dveří začal houkat.

Nejdříve jej popadl jakýsi pocit, že to co dělá, není dobré. Znejistěl. Popadl jej pocit, že jej někdo vidí. Že tohle vše je na něj nastražené. Nic jiného se už však nestalo. Stál před tím malým obchůdkem, usmíval se a jeho hlavou se honily myšlenky, jak toho všeho využít. Pípavý zvuk se rozléhal kolem.

Vešel zpět do klenotnictví a po chvilce snažení nepříjemný zvuk utichl. Náramek hodil zpět na původní místo a vyšel ven. Nadechl se ranního čerstvého vzduchu a zhluboka vydechl. Usmál se od ucha k uchu a začal uskutečňovat plán, co se mu honil hlavou.

Dalšího dne se jeho ulicí rozléhala hlasitá hudba rocku. Bylo pěkně jak předešlého dne. Okna svého bytu měl otevřené dokořán. Seděl na schodech, teď už před jeho vlastním domem a kouřil cigaretu. U chodníku byla zastavena bílá dodávka, s otevřenými dveřmi a hromadou věcí uvnitř. Muž upustil zbytek cigarety na zem a vstal. Došel k dodávce a začal z ní vytahovat jednu věc za druhou a postupně je odnášel do bytu, ve kterém žil. Tento den jej čekalo ještě spoustu práce.

Třetí den odpoledne spokojeně ležel na gauči a civěl do stropu. Líbila se mu situace, ve které byl. Svůj byt si vylepšil tolika věcmi, že by se svou dřívější práci nestačil zaplatit ani polovinu. A stále mu to přišlo málo. Hlavou se mu mihla jednoduchá myšlenka. Musí si najít velký dům.

Pátý den byl rozhodnut, že se přestěhuje do vily asi kilometr od jeho bydliště. Musel jen vymyslet, jak tam všechny své věci dopraví.

Osmý den se konečně uvelebil ve svém novém domově. Seděl na gauči, v ruce měl ovladač od Xboxu a hrál. Vůbec mu nevadila nulová společnost lidí. Byl rád, že je sám. Nikdo jej neotravoval, neříkal, co má ještě udělat. Užíval si toho klidu, který měl. Ale ne na dlouho.

Desátý den přestala fungovat elektřina. Nevěděl, jak to všechno bez ní zvládne. Udělal si zásoby baleného jídla a vody. Sehnal hodně baterek a svíček a připravoval se na noc.

Poprvé pocítil, že vše, co se děje, je špatné. Byla to první noc, co nemohl usnout. Sledoval plápolající plamen svíčky a snažil se nemyslet, že všude kolem něj je jen tma. A že se k němu nikdo nemůže přitulit. Poprvé od onoho dne pocítil strach.

Jedenáctý den prožil v depresi. Nevytáhl paty z domu, neustále se zdržoval ve svém pokoji a snažil se nepanikařit. Přemýšlel, co bude dál. Co by měl udělat a zařídit. Sepsal si seznam a čekal na noc. Noc, kterou celou probděl. To ticho jej donutilo zůstat vzhůru.

Třináctý den uslyšel ten hlas. Ten tichý hlásek co mu něco říkal, ale nerozuměl mu. Nebyl dostatečně hlasitý.

Na noc si vzal prášky na spaní a konečně usnul.

Další tři dny slyšel onen hlas neustále. Říkal mu, že zůstane sám. Že už nikdy nikoho neuvidí. Snažil se jej přehlušit, ale nešlo to. Když už mu došli nápady, jak umlčet ten nepřátelský hlásek, začal pít. Nejdříve po panácích, po chvíli rovnou z lahve. Zdálo se však, že hlásek ještě zesílil. Muž pil dál a dál. Jednu flašku za druhou.

Když už byl hodně opilý, hlásek se mu začal smát. „Přestaň!“ zakřičel muž a rozplakal se.

Osmnáctý den hlasů přibylo, bylo jich asi pět. Překřikovali se, uráželi ho a shazovali. Říkali o něm, že je nula. Že je úplně sám. Už nevěděl, jak to má snášet. Zacpával si uši a prosil je, ať přestanou. V noci utichly. Jenže potom se ozýval jiný zvuk. Bylo to jako skřípění brzd aut, táhlé vrzání dveří a dětský smích. Nemohl usnout. Měl strach. Strach z těch zvuků kolem a z toho, že nemůže nikoho požádat o pomoc.

Dvacátý den uviděl Annu. Běžel za ní, ale nemohl ji dostihnout. Utíkala před ním, otáčela se na něj, cosi na něj volala a usmívala se. Vykřikl na ni, ať počká. Místo toho zmizela v jedné budově. Když do ní vběhl, byla celá prázdná. Po Anně ani stopy. Hlasy, které slýchával, se mu vysmály. Už nevěděl, co má dělat.

Vše se stupňovalo. Den ode dne to bylo horší a horší. Nespal, už ani nejedl ani nepil. Žil jako duch bez duše. Každou noc se dostavil strach. Strach, ze všech těch zvuků a hlasů, co stále slyšel. Strach z toho, že je úplně sám.

Dvacátý pátý den se rozhodl. Udělal si svou oblíbenou snídani a po těch dnech, co byl o hladu, se pořádně najedl. Ignoroval hlasy ve své hlavě. Oblékl se do dříve drahého obleku a vydal se ulicí směrem k centru. Měl namířeno k jednomu konkrétnímu obchodu. Hned vedle Náměstí svobody.

Vstoupil do něj. Obklopila jej spousta různých zbraní pověšených na zdi. Vybral si z nich brokovnici. Vzpomenul na svůj život, co zažil před touhle hrůzou, na Annu, kterou si chtěl vzít.

Hlaveň přiložil ke svým ústům.

„Nechci zůstat sám,“ zašeptal a vystřelil.