Sám

 Trpaslík Thorg kráčel jeskynní chodbou a pískal si. Pravá ruka svírala malou lucernu, osvětlující kluzkou zemi a mokrý strop s krápníky. Na zádech nesl malý kožený batoh. V něm měl všechno své náčiní, které používal na kopání tunelů.

Jako vždy měl dobrou náladu, když se po šichtě vracel zpět do Hardarrimu, srdci celé trpasličí říše. Vyhýbal se propastem, přeskakoval malé díry, kterými mohl propadnout do tmy a dával pozor, aby na vlhkých kamenech neuklouzl.

Cesta mu dobře utíkala. Jeho pískání se ozývalo šachtami a vracelo se jako ozvěna. Miloval, když poslouchal, jak se jeho skladba rozléhá všude kolem. Zvlášť tehdy, když šel sám a nemohl si s nikým povídat.

Dnes se trochu zdržel a zjistil, že ostatní na něj nepočkali. „Skvělý!“ postěžoval si, když s krumpáčem v ruce konečně vylezl z ještě nedokončené chodby.

„Zase se vožerou beze mě!“

Ale teď mu to už nevadilo. Ne teď, když se zaposlouchával do směsice jeho pískání a ozvěny, která jej vracela zpět. Vlastně se mu tím i zlepšila nálada.

Za malou chvíli dorazil k mostu, vytesaném ze skály. Vedl přes hlubokou propast. Propast Duší.

Thorg došel ke kraji mostu a podíval se dolů. Pak hvízdl. Pískot se ztratil v temné nicotě. Škoda, pomyslel si a odvrátil zrak od propasti pod sebou. Malými krůčky se vydal po úzkém můstku a začal si opět pískat. Když už byl skoro v půlce, uslyšel za sebou padání kamenů. Otočil se a ruku s lucernou napřáhl před sebe. Co to sakra bylo?

Neviděl nic než jen pár sáhů před sebe. Dál už byla jen tma. Nastražil uši a poslouchal. Mohla to být nějaká havěť z hlubin. Sice to bylo celkem nepravděpodobné, ale občas se přeci jen stalo, že se nějací tvorové zatoulali do blízkosti trpasličího města.

Už si říkal, že to nejspíš žádný tvor nezpůsobil a chtěl pokračovat, ale vtom to uslyšel. Připomínalo to syčení, ale přeci to syčení nebylo. Trochu podobné dlouhým táhlým skřekům. Snažil se vzpomenout si, kolik tvorů, žijících v podzemí vydávají takovýto zvuk, ale vybavil si jen jednoho. Hlubinného pavouka.

Ne, to nemůže být on, uklidňoval se v duchu. Takový pavouk přece zůstává jen v dole. V nižších šachtách.

Zvuk se ozval znova. Thorg začal pomalu ustupovat, dávaje si pozor, aby neudělal špatný krok a nespadl dolů do nicoty. Věděl, že setkání s Hlubinným pavoukem téměř nikdo nepřežil. Právě proto nechali trpaslíci ty nejnižší šachty napospas jim, a úplně je opustili. Ztrácela se totiž spousta trpaslíků.

Thorg již byl téměř v chodbě, do které most ústil, když jej náhle zpozoroval. Pavouka, asi dvakrát většího než on, jak pomalu kráčí po mostě. Měl dlouhé chlupaté nohy, dvoje zakroucené kusadla a čtyři páry jasně rudých očí. Trpaslíka pohltila hrůza. Měl utéct nebo se pokusit pavouka shodit z mostu? Rozhodl se pro útěk.

Běžel, jak nejrychleji mohl. Pavouk jej pronásledoval. Brzy za sebou uslyšel cvakání jeho kusadel a cupitání jeho noh o zem. Blížil se. Párkrát se ohlédl. Byl jen pár sáhů za ním.

Snažil se ještě přidat, ale už nemohl. Čekal, že už ho stvůra každou chvíli dostane.

Znovu se ohlédl. Pavouk se sunul chodbou, ale jak se úžila a úžila, zasekával se o stěny a chvíli mu trvalo, než se vyprostil a pronásledoval trpaslíka dál. Thorg se zaradoval. Tak přeci mu jen uteču! Chodba se tu každou chvíli zúží ještě víc a tou už pavouk určitě neprojde.

Ale v tom se stalo nemyslitelné. Trpaslík na vteřinku nedával pozor a uklouzl. Zády narazil na vystouplý kámen a ten mu vyrazil dech. Pavouk vítězně zakvílel.

Thorg se svalil na bok a snažil se nadechnout. Když konečně popadl dech, pokusil se vstát. S malými obtížemi se mu to podařilo. Ale to už byl pavouk u něj.

Snažil se jej kousnout svými kusadly, ale Thorg se ohnal po jeho hlavě lucernou. Střepy se zaryly do pavoučího masa a ozvalo se děsivé zakvílení. Svíčka uvnitř zhasla a oba se ocitli ve tmě. Trpaslík začal ustupovat, jednou rukou sahal po batohu.

Pavouk do něj udeřil. Náraz jej odhodil dozadu. Ozvalo se křupnutí a on zaúpěl bolestí. Jeho pravá ruka se zlomila. Právě ta, se kterou chtěl vytáhnout ze svého batohu krumpáč.

Začal kolem sebe kopat, aby na něj pavouk nemohl. Když uslyšel, že jej pavouk obchází, pokusil se postavit. Tvor jej znovu povalil na zem a teď se ho chystal bodnout svou jedovou žlázou. Trpaslík se překulil na stranu a jen o vlásek unikl své smrti.

Levou rukou se vedle sebe pokusil nahmatat zem, ale ucítil jen prázdno. Sakra! Musím být u okraje do nějaké šachty, zhrozil se, ale než se stačil nadát, pavouk jej svýma chlupatýma nohama udeřil a on spadl dolů.

Padal jen chvíli, než dopadl na tvrdou zem. Pak se kutálel po zemi dolů, než se konečně zastavil na rovné zemi.

Kdesi nahoře zaslechl zklamané zakvílení. Jeho tělem projela šílená bolest. Měl zlomená žebra i pravou nohu. Převalil se na bok a vyplivl krev, kterou měl v ústech. Ve tmě, která jej obklopovala, ji ale neviděl.

Tak a je to tady, pomyslel si, tady zemřu. V temnotě, ve které jsme se zrodili. Sežrán netvory z hlubin.

Zatnul zuby a potlačil výkřik. Bolest v těle ho sžírala. V koutcích očí se mu objevily první slzy. Levou rukou vedle sebe nahmatal svůj batoh, který mu při pádu sjel z pravého ramene.

Chtěl najít svůj krumpáč, aby se mohl alespoň trochu bránit, kdyby si pavouk přišel sem dolů pro něj. Batoh byl ale prázdný.

Pohltila jej hrůza. Rukou hmatal v batohu a nevěřil, že je všechno pryč. Pak jeho prsty projely dírou na jeho dně. Batoh se musel při tom pádu roztrhnout o nějaký kámen.

Trpaslíkem projela bezmocnost. Teď už neměl žádnou šanci na přežití. S bolestí na tváři zařval z plných plic. A pak ještě znovu. Bylo mu jedno, jestli teď přiláká tvory z hlubin. Chtěl jen, aby jej slyšel některý z trpaslíků. Aby alespoň našli jeho tělo a nenechali ho napospas havěti, co žije ve tmě.

Za chvíli mu došly všechny síly, co ještě měl a bolestí, která sužovala jeho tělo, omdlel.

Když opět nabyl vědomí, cítil něco na své noze. Lehce jí zatřepal. Ozvalo se táhlé zapištění a pak vzdalující se cupitání malých nožek. Mrchožrout.

Thorg se převalil na bok a vyplivl další krev. Unaveně se obrátil zpět na záda a zasténal. Bolest už nebyla tak intenzivní jak zpočátku, ale pořád byla nesnesitelná.

Netušil, jak dlouho byl mimo. Možná jen pár minut, možná i několik hodin. Jediné, co bylo stále jisté, bylo to, že je naživu. Stvůra už o něj pravděpodobně neměla zájem. Napadlo ho zkusit zavolat o pomoc. Malý červíček nejistoty v něm však byl. Co když je tu stále ten pavouk a jen čeká, až mu dá vědět, kde přesně je?

Nakonec se rozhodl to risknout. Volal o pomoc. Dlouho. Nepřišla. Nikdo se ani neozval. Nikdo jej neslyšel. Nikdo.

Ležel tam. Sám. Ve tmě. Odsouzen zemřít. Občas zavolal o pomoc. Věděl však, že je to zbytečné. Nemohl ho tady nikdo slyšet. Ne tak daleko od města. Každou minutou ztrácel naději, která v něm ještě zbyla. A minuty plynuly. Vlévaly se do hodin a ty se táhly celou věčnost. Byly nekonečné. Thorgovi se zdálo, že už tam leží celou věčnost. Přitom to bylo sotva dvacet dva hodin. Snažil se neusnout. Každou chvíli mohl uslyšet pomoc. Své přátele, jak ho hledají tam nahoře v chodbách. Nakonec mu stejně klesly víčka a on se ponořil do bezesného spánku.

Když se probudil, měl sucho v ústech. Už ani nevěděl, kdy naposledy pil. Zkusil zavolat o pomoc, ale opět se nikdo neozval. Naděje na záchranu zmizely. Zdravou ruku zaťal v pěsti a bouchli jí do skály, na které ležel.

V koutcích očí se objevily slzy. Ne z bolesti. Na tu už si zvykl, ale z bezmocnosti.

Převalil se na břicho a pokusil se plazit. Zlomená žebra však svedla své. Převrátil se zpět na záda a zhluboka dýchal. Zakručelo mu v břiše. „Co já bych teď dal za pečenou kozu!“

Zavřel oči a vybavil si, jak se ještě nedávno spolu se svými přáteli opíjeli v hospodě u Dračí lebky. Zrovna hráli Trpaslíka na sračky. Vždycky nemohl uvěřit, že se ten pitomý název ujal, ale byl všeříkající. A vyhrál.

Ze vzpomínání ho vyrušil jakýsi zvuk. Bylo to tiché kmitání stovky malých nožiček. A pak ucítil, jak se mu něco dotklo ruky. Rychle jí ucukl a pak se ohnal kolem sebe.

Mozkodlábci konečně vycítili svou kořist. „Mě teda nedostanete, vy potvory!“ zahřímal Thorg a začal rukou mlátit všude kolem sebe.

Brouků však bylo mnoho. Cítil, jak mu lezou všude po těle. Chtěl je odehnat, ale jen co se zbavil jednoho, objevil se další. Takto se snažil několik hodin. Poslední zbytky sil jej opustily a bránil se jen díky tomu, že ještě neomdlel. Ale nevydržel tak už dlouho. Za dvě minuty ztratil vědomí a velcí brouci se rozlezli všude po něm.

Probudili ho hlasy. A byly blízko. Okamžitě začal volat o pomoc. Nevšímal si brouků, kteří hodovali na jeho mase. Volal o pomoc. Přál si, aby se už konečně dostal z toho místa. A pomoc brzy přišla.

Když se konečně dostal před zraky zachránců, naskytl se jim příšerný pohled. Po celém jeho těle byli brouci a zakusovali se do jeho masa. Tvář měl plnou šrámů a od krve. Velké kruhy pod očima. Pravá ruka byla podivně zkroucená. Cosi mumlal, ale nikdo mu nerozuměl.

Dostali ho ven. A pak zanesli do města k felčaři. Řekl jim, že udělá, co bude moci.

Když se Thorg probudil, všude kolem něj bylo světlo. Levou rukou si zakryl oči. Po tak dlouhé době ve tmě mu ostré světlo vadilo.

„Ták, už ses probral, mladej?“ ozval se vedle něj hluboký hlas.

„Co se… Co se stalo?“ zeptal se Thorg a pokusil se pohnout.

„Klídek, klídek,“ ucítil na rameni silnou ruku, „jen klidně lež. Neměl by ses moc hýbat. Máš zlomená žebra. Řeknu ti, když tě sem donesli, nevěřil jsem, že to přežiješ. Ale nakonec jsi to zvládl.“

„Děkuji,“ hlesl Thorg a zavřel oči.

„Nemáš zač,“ uslyšel felčařův hlas, vzdalující se a ztrácející v naprostém tichu.

Pomalu dýchal, necítil žádnou bolest ani brouky, kteří se zakusovali do jeho masa. Otevřel oči. Všude kolem něj byla tma důlní šachty, ve které stále bezmocně ležel.

Ale on ji nevnímal. Viděl se, jak leží na svém lůžku u felčaře a léčí se. Na jeho tváři se objevil úsměv. A pak vydechl naposledy.

Na dně šachty leželo tělo trpaslíka, úplně poseté hladovými brouky. Nikdo přesně nevěděl, co se s ním vlastně stalo. Jen to, že zemřel sám. Úplně sám.