Katka

15.11.2009 14:15

Jmenuji se Katka a bud Vám vyprávět svůj příběh. Příběh o dívce, která se rozhodovala svým srdcem a ne rozumem.

Vše začalo v zimě na přelomu roku 2008 a 2009. Tehdy společnost, ve které jsem pracovala, dostihla ekonomická krize a já byla propuštěna. Nedovedete si představit, co to pro mne znamenalo. Už dříve jsem si párkrát musela přivydělávat, abych se uživila a teď tohle. Já byla bez práce a účty za elektřinu a nájem křičely touhou abych je zaplatila. Prostě, život byl najednou tak říkajíc v kelu. Ale tehdy jsem potkala ho.

Bylo to pár týdnů poté, co jsem dostala padáka. Jako vždy jsem šla do hospůdky U Ztracené Kláry za jejím majitelem, mým kamarádem, Lukášem. Toho jsem poznala na střední, kde jsem si padli do oka. On mi pomáhal s učením a já mu zase s holkama. Nebyl to však další frajírek, který si chce s holkou jenom vrznout. Ne. On na rozdíl od jiných, dokázal ženě naslouchat. Jednu dobu jsem s ním i chodila, ale jaksi to nefungovalo a tak jsme zůstali přáteli.

Takže, šla jsem si za ním pokecat o tom, jak strašný život to mám. Hned jak mě uviděl si sedat k výčepnímu pultu mě přivítal otázkou jako obvykle. „Jako vždy Katko?“

„Jo,“ houkla jsem na něj unaveně, z hlavy si stáhla svou rudou čepici a sundala černé rukavice, které jsem položila na pult vedle sebe. Za minutu už přede mnou stála sklenice Martini.

„Zase jsi nic nesehnala?“ zeptal se mě, čepujíc pivo a usmívajíc se na mě.

„Ne“ povzdechla jsem a napila se. „Stále nic. Už pomalu přestávám doufat, že něco seženu.“

„Ale neboj,“ uklidňoval mě, „Něco najdeš. Vše bude tak jako dřív. Uvidíš.“ Na podnos položil pět piv a šel je odnést. Já se mezitím napila a svou černou bundu, kterou jsem měla stále na sobě, jsem sundala a přehodila přes židli vedle sebe.

Pak jsem se porozhlédla po hospodě. Nebylo v ní moc lidí. Partička studentů v rohu místnosti něco oslavovala, tedy podle jejich chování to tak vypadalo. Zbytek hospůdky byl téměř prázdný, až na pár jedinců, popíjejících pivo a kouřících cigarety. A pak tam byl ještě on.

Seděl u klavíru, který sem dal kdysi Lukáš, protože neměl doma místo, a hrál jakousi smutnou píseň. Na sobě měl černý rolák a modré rifle. Měl rozcuchané hnědé vlasy a úsměv na tváři.

„Takže co jinak?“ ozval se za mnou Lukášův hlas.

„Jinak nic. Hele poslyš, kdo je ten chlápek u toho klavíru?“ zeptala jsem se.

„Nevím,“ odpověděl mi, „Objevil se tu hned ráno a ptal se, jestli tu nemůže hrát na klavír.“

„Za prachy?“

„Ne, zadarmo.“

„Děláš si legraci?“

„Bohužel.“

„Hmm… Další člověk, co ukájí své trápení v hospodě.“

„No, když myslíš.“

„A objednává si vůbec něco?“

„To víš že jo. Ale dávám mu ho zadarmo. Když už tak dobře hraje. Hned je to tu úplně o něčem jiném.“

„Pravda.“

„No, musím se vrátit k práci, takže pokecáme potom jo?“

„Dobře,“ odpověděla jsem, napila se a zaposlouchala se do skladby, kterou právě ten neznámý muž hrál. Najednou mnou projel pocit štěstí. Cítila jsem se klidná a jako by bez problémů, které mě právě ze všech stran obklopovaly. Soustředila jsem se na píseň a nechala, aby naplnila každičký kousek mého těla. A pak najednou skladba utichla.

Muž vstal od klavíru a zamířil k baru.

„Dejte mi sklenici whisky, prosím,“ řekl Lukášovi a posadil se na židli kousek ode mne. Ihned jsem na něj upřela svůj pohled. Všiml si toho a zeptal se: „Děje se něco?“

„Pěkně hrajete,“ odpověděla jsem mu.

„Díky.“ Na pultu před ním přistála téměř po okraj naplněná sklenice alkoholu.

„Co se stalo? Opustila vás přítelkyně, někdo vám umřel?“

„Co prosím?“ Jeho výraz dával jasně najevo, že nechápe.

„No…“ začala jsem, „Obvykle, když chlap stráví celý den v hospodě, tak ho něco trápí a nebo sere.“

„Jo takhle, tak to ne.“ Zasmál se.

„Tak proč jste vlastně tady, smím-li se zeptat?“

„No… Jen rád hraji na klavír. To je vše.“

„Aha, celý den v hospodě jen kvůli klavíru.“

„Už je to tak.“

„Tak to je šílený,“ pověděla jsem mu a naprala do sebe zbytek Martini, co jsem měla.

„Lidé dělají šílené věci.“ Usmál se. Ach ten úsměv, na ten nikdy nezapomenu.

„Katka,“ představila jsem se mu po chvíli a podala mu ruku.

„Martin,“ odpověděl a stiskl mi jí. Pak jsem si dlouho do noci povídali o všem možném. A to byl začátek našeho krátkého přátelství.

***

„Víš,“ říkal mi, když mě doprovázel parkem domů. Bylo to asi měsíc po tom, co jsem se seznámili. Byla jsem trochu opilá, ale ne zas tolik, abych si nic nepamatovala. „Já nejsem odtud.“

„Nejsi odtud.“ Opakoval jsem po něm. „No to spousta lidí není z tohoto města.“

„Ne, nemyslím toto město.“

„Takže myslíš z kraje?“

„Ne.“

„Z České republiky?“ vyzvídala jsem.

„Ne.“

„Počkej, děláš si srandu? Ty nejsi z České republiky?“

„Ne.“

„No tak moment, moment,“ zastavila jsem se a pohlédla do jeho modrých očí. „Jsi doufám z Evropy?“

„Nejsem,“ odpověděl mi a pokračoval dál. Já jsem hádala dál.

„Z Ameriky?“ zakroutil hlavou.

„Tak z Asie?“ Špatný tip potvrdil jeho hlasitý smích. „Vypadám snad na to, že jsem z Asie?“

„No já nevím,“ řekla jsem mu a pokračovala, „Odkud teda vlastně jsi?“

„Jak už jsem říkal, nejsem odtud.“ Zastavila jsem se.

„To myslíš jak?“ Naháněl mi tím trochu hrůzu, ale do teď netuším proč. Nejspíš proto, že mi to znělo, jako by přišel ze záhrobí.

„No,“ začal a otočil se na mě. Z úst mu vycházely bíle obláčky páry. „Co kdybych ti řekl,že nejsem z tohoto světa. Kdybych ti řekl, že existuje další svět. Docela podobný tomuto, ve kterém teď jsme. Kdybych ti…“ Vyprskla jsem smíchy. Martin se na mě nechápavě podíval a já ze sebe pomalu dostávala čtyři slova: „Tak to je dobrý.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se mě. Já se ještě chvíli smála a pak mu, potom co jsem se konečně uklidnila, řekla: „Máme tady fantasy maniaka.“

„Jasně,“ řekl uraženě.

„Ale, ale, ale. Vtipálek se urazil.“

„Půjdeme dál nebo tady budeme stát?“ zeptal se mě. Já se ještě několikrát zasmála a pak jsem s ním pokračovala dál.

„Takže, odkud vlastně jsi?“

„Z Toullu.“

„Z Toullu? To neznám,“ přiznala jsem.

„Jo, to nezná hodně lidí. Jak by taky mohli, když je to takový zapadákov. Ale ať nemluvím pořád já, odkud jsi vlastně ty?“

„Já? Já jsem z Brna.“

„Z Brna jo? Tak proč jsi se sem přestěhovala a nezůstala tam?“

„No,“ povzdychla jsem, „Nepohodla jsem se s rodiči, tak jsem od nich chtěla co nejdál a skončila jsem tady. Ale nestěžuji si. Brno je na mě moc velké, tady je to úplně optimální.“

Vyšli jsme z parku a pokračovali ulicí, po které se proháněly auta ze strany na stranu. Pouliční lampy osvětlovaly chodník před námi. Bílý sníh se rozprostíral na střechách domů a na zemi se mísil s černým štěrkem. Po pár minutách jsme stanuli před panelákem, ve kterém jsem bydlela.

„Tak tady bydlíš?“ zeptal se.

„Jo. Nechceš jít dál?“

„Až někdy příště. Už je pozdě a ty zítra musíš přece brzo vstávat.“

„Pravda.“

Z kapsy své bundy jsem vytáhla svazek klíčů. „Tak, díky za doprovod.“

„Nemáš zač. Takže se uvidíme zítra.“

„Jo.“

„Dobře,“ řekl, chytil mě za ramena a políbil mě. Zkameněla jsem na místě. Martin se usmál, otočil se a odešel. Ještě chvíli jsem nebyla schopna pohybu. Sledovala jsem ho, jak s rukama v kapse přechází ulici a rychle nastupuje do autobusu. Usmála jsem se. Klíčem jsem otevřela dveře a po schodech vystoupala do čtvrtého patra.

Dveře do bytu jsem otevřela během chvilky. Okamžitě jsem se převlékla do noční košile a umyla se. Pak jsem se svalila do měkké postele as úsměvem na rtech. Poprvé za těch několik dni jsem byla šťastná.

***

„Tak co ty a Martin?“ vyzvídal po pár dnech Lukáš.

„Myslím, že je to na dobré cestě,“ odpověděla jsem mu a napila se piva, které leželo přede mnou. V hospodě zrovna panoval velký ruch. Bylo téměř plno, tedy až na těch pár židlí u stolů, kde seděli opilci, a tak si tam nikdo nechtěl přisednout.

„A co práce? Už jsi nějakou sehnala? Nebo ti už nějakou navrhli?“

„Zatím ne,“ povzdychla jsem a usmála se na něj.

„No tak to je pech. Zvládáš to zatím dobře?“

„Ani ne. Pan domácí už nadává, že jsem mu stále nezaplatila nájem, ale ještě jsem to ukecala na konec měsíce, takže uvidím.“

„A nechtěla by jsi půjčit? Já bych ti klidně půjčil.“

„Zatím to ještě není třeba. Do konce měsíce snad něco najdu a jestli ne, tak to bude celý v prdeli.“

K baru právě došla jedna žena a chtěla si objednat.

„No, práce volá. Popovídáme si až potom,“ oznámil mi Lukáš a zmizel. Lokty jsem se opřela o pult a začala přemýšlet. Co když žádnou práci neseženu? Jak asi ten nájem zaplatí?. Sice Lukáš říkal, že by mi půjčil, ale věčně by mi určitě nepůjčoval. Ach, jak já tohle jenom zvládnu?

Seber se holka! Nemysli na to! Pokud nic neseženeš, zavoláš rodičům a řekneš jim, že jsi v trablích. Pokud ti nepomůžou, nezbude nic jiného než…

„Ahoj,“ vyrušil mě Martin. Sedl si vedle mě, sundal si z hlavy čepici a podíval se na mě.

„Čau,“ odpověděla jsem mu.

„Zase s alkoholem v ruce. Pověz mi, jak to vlastně děláš? Jsi bez práce a bez peněz, ale alkohol piješ pořád.“

„Víš,“ narovnala jsem se a pohlédla mu do očí, „Mít za kamaráda majitele hospody má své výhody.“ Oba jsme se začali smát.

„Tak co? Hodláš se dneska opít až do němoty?“

„Ne, dneska ne.“

„To rád slyším, protože ti musím něco říct.“

„A co?“ zeptala jsem se a naklonila k němu hlavu.

„Zítra odjíždím.“

„Cože?“ vyjekla jsem nahlas. Pár lidí na nás upřelo své zvídavé pohledy.

„Vracím se domů,“ odpověděl mi klidně.

„Ale proč?“ nechápala jsem. To co mi právě řekl, mě opravdu ohromilo, protože jsem vůbec nečekala, že něco takového vůbec řekne.

„Protože musím. Už jsem tady strávil spoustu času a nic mě tu stejně nedrží.“

„Počkej a co já?“

„Ty? Ty mi budeš opravdu chybět. Kvůli tobě bych tu zůstal ale…“ zašeptal po chvíli.

„Ale co?“ zeptala jsem se vážně.

„Nemohu tady žít. V tomhle městě. Je tu příliš moc hluku, zplodin a lidí. Cítím se tady úplně ztracený. Prostě se chci vrátit zpět domů, kde to znám.“ Nastala dlouhá chvíle ticha. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct.

„Omlouvám se,“ přerušil ticho Martin. „Jinak to nejde.“

„A mohla bych jet s tebou?“ zeptala jsem se. Ani jsem nemohla uvěřit, že jsem to řekla.

„Myslím, že ne.“

„A to myslíš proč?“ obořila jsem se na něj.

„Ty by jsi se mnou nikdy nejela.“

„Že bych nejela? Vždyť jsem se teď ptala jestli můžu!“

„Uklidni se,“ prosil mě.

„Proč bych se měla uklidňovat?“

„Víš co? Pojď se mnou.“ Vzal mě za ruku a zamířil k východu z hospody. Vyšli jsme ven. Byla velká zima. Slunce pomalu zacházelo za střechy budov a jemný sníh dopadal na zem, kde se ještě pod vlivem paprsků rozpouštěl.

Martin mě držel za ruce a díval se mi do očí. „Pamatuješ si, jak jsem ti před několika dny říkal, že jsem z Toullu?“ Přikývla jsem.

„Takže si taky pamatuješ, jak jsem ti říkal, že nejsem z tohoto světa.“

„Martine…“

„Ne, nech mě to domluvit!“ zarazil mě. „Nevím jestli tomu věříš, ale to co jsem říkal byla pravda. Já nejsem z tohoto světa a zítra se vracím zpět.“ Jeho slova jsem nebrala vážně. Věděla jsem, že to je jen důvod, jak mě odkopnout.

„Když jsi teda z jiného světa, proč nemůžu jít s tebou?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Protože kdybys se mnou šla, už nikdy by ses nemohla vrátit.“

„A to jako proč?“

„Protože už není cesty zpět.“

„Sakra, proč mi rovnou nevyklopíš proč?!“

„Protože aby ses dostala do mého světa, musíš zemřít!“

Po zádech mi přeběhl mráz. Opravdu řekl to, co si myslím? Nepřeslechla jsem se snad?

„Cože?“ vydala jsem ze sebe.

„Slyšela jsi. Musíš jenom zemřít. A pak budeš tam.“ Civěla jsem na něj a nemohla uvěřit, co říká. Proč by se chtěl zabít?

„To nemyslíš vážně Martine. Ty se chceš…“

„Musím! Abych se vrátil domů.“

„Ne, nemusíš! Tohle je tvůj domov. Proč zahazovat život jen kvůli myšlence, že existuje nějaký jiný svět! Jen si to namlouváš! On neexistuje.“

„Ale existuje. Narodil jsem se tam a taky vyrostl. Pak jsem se nějakým zázračným způsobem ocitl tady. Celý rok žiju tady a musím říct, že už mám dost toho, jak se tady lidé vraždí a podvádí. U nás se tohle neděje. Tam si lidé váží toho, co mají.“

Chytila jsem se za hlavu a začala se smát i brečet zároveň. „Ne, tohle není možné,“ říkala jsem si nahlas. „Tohle není pravda. Tohle prostě…“ Martin stál metr ode mě a pozoroval, jak šílím. Povzdechl si.

„Je mi to líto,“ řekl po chvíli a odešel. Já tam stála a pozorovala, jak mizí mezi lidmi. Tohle přece nemůže udělat. Zmizel mi z dohledu. Podíval jsem se k šedému nebi. Po tváři mi stékala slza. Rychle jsem ji utřela a vrátila se zpět do hospody a sedla si ke svému pivu. Hlavu jsem složila do dlaní a začala brečet. Lukáš se mě ptal co se děje, ale já mu neodpovídala.

Přišel ke mně a objal mě. „To bude dobrý,“ konejšil mě. Já ale věděla, že nebude. Já věděla, že zítra zemře člověk, kterého miluji.

***

Další den jsem proseděla doma. Ležela jsem v posteli, proklínala celej svůj zasranej život a plakala. Kvůli Martinovi. Proč je to takový hlupák? Proč? Minuty ubíhaly, hodiny na zdi tikaly. Odpočítávali čas, který Martinovi zbývá. A v tu chvíli jsem se uklidnila. Přesně jsem věděla, co udělám.

Vstala jsem. Umyla se a hodila na sebe oblečení ze včerejška. Natáhla si čepici na hlavu a vyšla z bytu. Byl celkem teplý den. Tedy na to, že byla polovina února. Vydala jsem parkem ke Ztracené Kláře. Před hospodou jsem se zastavila a nahlédla oknem dovnitř. Byl tam. Seděl u klavíru a hrál.

Vešla jsem dovnitř a zamířila k němu. Pohlédl na mě, když jsem k němu došla.

„Nepřestávej hrát,“ poprosila jsem ho. Vyhověl mi. Smutná skladba se rozlehla hospodou.

Od jednoho stolu jsem si vzala židli a sedla si vedle něj. Oba jsme mlčeli.

„Co je to za smutnou skladbu, kterou to hraješ?“ zeptala jsem se šeptem.

„Smutnou? Tohle není smutná píseň.“ Odpověděl mi Martin.

„Ale je.“

„Není. Jen se do ní pořádně zaposlouchej.“ Poslechla jsem. Tóny ke mně doléhaly a já se na ně soustředila. Držela jsem je v hlavě a nechtěla pustit.

„Mě připadá smutná.“

„No, když myslíš,“ řekl a hrál dál.

„Mohu jít s tebou?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Co?“

„Jestli mohu jít s tebou?“ Přestal hrát a podíval se na mě.

„Jseš si tím úplně jistá?“

„Ano jsem,“ odpověděla jsem tiše.

„Už nikdy se nebudeš moct vrátit zpět.“

„Já vím. Jsem pevně rozhodnutá.“

„Dobře,“ řekl a začal opět hrát. Já si vychutnávala ten moment. Možná je to naposledy, co někoho slyším hrát na klavír. Martin dohrál skladbu a zeptal se mě: „Můžeme jít?“

Přikývla jsem.

***

Seděli jsme v autě a jeli jím na sever. Byla už tma. Reflektory nám ukazovaly cestu před námi a za námi zářilo město, z něhož jsme odjížděli. Mířili jsme do hor, které se tyčily k nebi, vzdálených od nás jen několik kilometrů.

„Neboj se,“ uklidňoval mě Martin.

„To je těžké. Jak mohu zůstat klidná, když vím, co se za chvíli stane.“

„Já vím. Ale musíš se o to pokusit.“

„Dobře.“ Snažila jsem se, ale nešlo to. Ruce se mi třepaly a mou hlavou proudila spousta myšlenek. Myšlenek, které mi říkaly, ať se okamžitě vzpamatuji a nedělám hlouposti. Myšlenky, které mě varovali, že dělám největší chybu svého života. Ale já na ně nebrala ohledy.

Za pár minut jsme dojeli k horám. Cesta stoupala vzhůru a klikatila se. A pak jsme najeli na rovinku a jen několik set metrů od nás se objevil několika set metrový sráz.

„Připravena?“ zeptal se mě Martin.

Chvíli jsem mlčela a přemýšlela. A pak jsem odpověděla: „Ano.“

Martin sešlápl pedál a auto začalo nabírat rychlost. Propast před námi se nemilosrdně přibližovala. Auto stále zrychlovalo. Na 120, 130, 140, 150. V dálce jsem už rozpoznala svodidla ohraničující hlubokou propast.

„Neboj se,“ řekl ještě Martin. „Za chvíli už bude všechno v pořádku.“

Chtěla jsem zavřít oči, ale tou hrůzou jsem nemohla. Od okraje nás dělilo už jen 50 metrů. 40. 30. 20. 10. Auto prorazilo svodidla a skočilo přes okraj dolů. Předek se naklonil dolů a mně se naskytl pohled do propasti, kde za pár vteřin zemřu. Auto padalo dolů nelítostnou rychlostí. Zem se přibližovala. Tak tohle je konec, prolétlo mi hlavou a zavřela jsem oči.

***

První co jsem hned cítila, byla bolest. Bolest, kterou si nedovedete představit. Nejdříve jsem nerozpoznávala, kde jsem. Všude byla krev. Tekla mi do očí a zabraňovala mi ve výhledu. Nemohla jsem vůbec pohnout nohama ani rukama. Mohla jsem jen křičet. A já křičela. Z bolesti, která se ozývala všude z mého těla.

Snažila jsem se pohnout hlavou. Zdrcující bolest za krkem mi to nejdříve nedovolovala, ale nakonec jsem se přece jen podívala kolem sebe. Visela jsem hlavou dolů. Všude kolem střepy skla a krev. Jen stěží jsem rozpoznávala vnitřek auta. Podívala jsem se po Martinovi. Byl hned vedle mě. Nehýbal se. Hlavu měl rozbitou. Tekla z ní krev a zdálo se mi, že vidím i kousek jeho mozku.

„Né,“ křičela jsem.  Křičela jsem jako o život. Chtěla jsem, aby bolest přestala. Abych zemřela. Jen abych už nic necítila. Křičela jsem.

***

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Už jsem téměř nevnímala okolí. Jen si matně vzpomínám na tváře lidí, kteří mě vytahovali z auta. Jak mě nakládají do sanitky. Jak jsem je prosila, aby mě nechali zemřít. Aby mě zabili. Neposlouchali mě však. Nikdo mě neposlouchal. Omdlela jsem.

***

Probudila jsem se až v nemocnici. Ležela jsem na nemocničním lůžku. Všude kolem mě byly přístroje. Celá jsem byla v obvazech. Na židli vedle lůžka seděl Lukáš. Držel mě za ruku a hlavu měl v mém klíně. Spal.

Vůbec nic jsem necítila. Nemohla jsem vůbec pohnout svým tělem. Tak jsem se aspoň snažila promluvit. Vydala jsem ze sebe však jen směsici divných skřeků. Lukáš se probudil.

„Díky bohu, probudila ses,“ řekl hned, jak si všiml, že jsem vzhůru. Po tváři mu stékaly slzy.

Snažila jsem se promluvit. Nešlo to.

„Jen buď v klidu,“ pověděl mi, „Musíš zůstat v klidu. Jseš ještě v šoku z té nehody. Neboj. Všechno bude v pořádku.“

„M..aw..t ..n,“ vydala jsem ze sebe.

„Martin?“ zeptal se Lukáš. „On. Nepřežil to. Ale neboj, všechno bude v pořádku, jen…“

„Za…j. mwwe!“

„Cože? Promiň ale nerozumím ti.“

„Za..bjim..e.“

Lukáš se vyděsil.

„NE! Ne. Nezabiju tě Katko. Promiň, ale já… Nemůžu tě zabít. To po mě nemůžeš chtít.“

„Prssmmi“

„Ne.“ Rozbrečel se Lukáš. „Ne, já nemůžu.“

Do místnosti vstoupil muž v bílém plášti.

„Probrala se?“ zeptal se hned, jak se na mě podíval.

„Ano před chvílí.“

Doktor ihned přišel k lůžku a podíval se na mě. Chvíli něco pozoroval a pak řekl: „Máte obrovské štěstí, že jste to přežila. Váš přítel však už takové štěstí neměl.“ Pak se podíval na Lukáše a řekl: „Dám ji sedativa. Musí teď hodně odpočívat.“

Lukáš přikývl. Doktor vytáhl z kapsy injekci a pomocí hadičky její obsah dostal do mého těla. Pomalu jsem zase začala ztrácet vědomí.

„Mám špatné zprávy. Její zranění je velmi vážné. Ochrnulo jí celé tělo od krku a níže. Vypadá to, že už nikdy nebude moct chodit, hýbat rukama a nebo se nějak jinak pohybovat.“

Poslední věta mi utkvěla v hlavě a já si ji pouštěla pořád dokola. Vypadá to, že už nikdy nebude moct chodit, hýbat rukama a nebo se nějak jinak pohybovat. Pak jsem usnula.

***

Ubíhaly minuty. Hodiny. Dny. Týdny. Nevím, jak dlouho jsem tam už tvrdla. Každý den za mnou chodil Lukáš. Jeho tvář byla vždy smutná. Viděla jsem na něm, že má slzy na krajíčku vždy co se na mě jen podívá. Bylo mi ho líto. Já bych tenhle pohled taky nesnesla. A kdo by taky ano. Kdo by se dokázal dívat na někoho, koho měl velmi rád ve chvíli, kdy je z něj naprostý chudák?

Taky se na mě přijeli podívat rodiče. Matka málem zkolabovala, když mě poprvé uviděla. Otec, ji utěšoval, ale bylo vidět, že ho to taky dost vzalo.

Všichni se o mě starali. Věnovali mi veškerou péči, co měli. Snažila jsem se jim říct, aby mě nechali zemřít. Že už nechci takhle dál žít. Že nechci do konce života jen ležet. Ať ukončí mé trápení hned, než abych trpěla po několik let. Ale neposlouchali. Nebo dělali, že neposlouchají.

***

V noci jsem se probudila. Do místnosti vnikalo světlo z ulice a osvětlovalo přístroje, které mě drželi při životě.

Místnost byla prázdna. Ne nebyla. Někdo v ní byl. Stál v rohu a díval se na mě. Nesvítilo tam žádné světlo, takže jej zpočátku nebylo vidět, ale když si mé oči přivykly tmě, spatřila jsem jeho siluetu.

„Kdo - je – tam,“ vydala jsem ze sebe. Postava vyšla na světlo. Byl to on. Martin. Martin, který zemřel při pokusu o naši sebevraždu.

„Vrátil jsem se pro tebe,“ zašeptal a sedl si na židli vedle mě. „Nemohl jsem tě tu přece tak nechat.“

„Pro – sím,“ vydávala jsem pomalu ze sebe.

„Ano, ano, já vím. Neboj. Už brzy se ocitneš v mém světě. Už brzy budeš zase chodit a žít jak před tím. Už brzy.“ Vytáhl něco z kapsy. Byla to injekční stříkačka.

„Miluji tě,“ řekl poté, co kapalinu dostal do mého těla. Pohladil mě po vlasech a políbil na čelo. Oči se mi zavíraly. Chtělo se mi spát. Ještě jsem si stačila všimnout jeho úsměvu. Ach ten úsměv. Na ten nikdy nezapomenu. Oči se mi zavřely a pohltila mě tma. Temná a nepropustná.

KONEC

 

Diskuze k povídce

Re: Hodnocení

Datum: 02.12.2009 | Vložil: Tonda

No, upřímně řečeno, jsem nad pointou nějak vůbec neuvažoval. Jen jsem psal. Ale když už se ptáš, viděl bych ji v tom, že když se Martin nakonec po své smrti objeví u Katky v pokoji, tak vlastně mluvil pravdu, když říkal, že pochází z jiného světa, čemuž samozřejmě ona nevěřila. Takže když Katka nakonec umře, dostane se do toho jiného světa, kde si vlastně lidé váží toho co mají (nevraždí, nepodvádí ostatní ...)
Jinak, kdybych uměl komedie psát, tak je píši. Problém je v tom, že to já neumím. Když už se snažím o nějakou vtipnou povídku, tak to dopadne tak, že se z ní vyvine dost velkej trapas nebo ubohá slátanina. Takže mi nezbývá nic jiného, než psát o drastických věcech (já vím, jsem divnej).

Re: Re: Hodnocení

Datum: 03.12.2009 | Vložil: Kritik+

Díky moc, bylo to tam řečeno tak neúplně...
Škoda, že neumíš psát komedie nebo vtipné povídky, už jsem na ničích stránkách dlouho žádnou neviděl.

Dotaz

Datum: 21.11.2009 | Vložil: Tonda

Takže hádám, že se vám to líbilo. Jinak nějaká "kritika" by nebyla? Jestli bych neměl příště něco vylepšit či tak? Dost by mi to pomohlo.

Komentář

Datum: 21.11.2009 | Vložil: Zafi

Hodnotil jsem v anketě, dal jsem 1.

Zafi

Koment

Datum: 19.11.2009 | Vložil: Míša

Dobrý..... Hodně dobrý.... Skvělý....

<< 1 | 2

Přidat nový příspěvek