Vyhynutí
Muž v modré uniformě stál na velícím můstku lodě Ikarus a předním oknem sledoval zdevastovanou planetu před sebou. Zářila. Temně červenou barvou od ohňů, které na ní pálili poslední zbytky života. Téměř nemrkal. V jeho očích se lesklo rudé světlo, které pomalu sláblo a poté opět zesilovalo, jak výbuchy na Zemi ničili poslední zbytky měst. Ústa měl otevřená. Dech měl tichý a slabý. Ruce se mu lehce chvěly.
„Kapitáne,“ vyrušila je mladá žena, stojící za ním. Její hlas byl tichý a chvěl se. Muž se otočil a pohlédl na ni. Oči měla zvlhlé od pláče. Ve tváři zůstal bezmocný a smutný výraz. Její prsty svíraly malý křížek. „Čekáme na Vás.“
Muž pohlédl zpět na planetu Zemi a hlesl: „Za chvíli tam přijdu. Jen ještě potřebuji být na chvíli sám.“
„Jen Vám chceme říct, že ať se rozhodnete jakkoliv, tak Vám věříme. Určitě zvolíte dobře.“
„Děkuji Stacy,“ zašeptal kapitán a v koutcích jeho úst se objevily slzy. Žena nečekala, jestli ještě něco řekne. Udělala pár kroků zpět a poté se otočila. Rychle opustila velící můstek a zmizela ve tmě chodby, vedoucí do dalších částí lodě.
Muž si utřel slzy, stékající po jeho tváři a zavřel oči. Představil si Zemi ještě před tím, než došlo k této hrůze. Chtěl alespoň na chvilku zmizet z reality a od těžkého rozhodnutí, které jej čekalo. Vybavila se mu vzpomínka na svoji malou chatu uprostřed hor. Na ráno, kdy se svou ženou sledoval východ slunce. Tento rychlý záblesk, co projel jeho hlavou během vteřiny, jej utvrdil v řešení, o kterém se měl rozhodnout již dříve. Ještě před tím, než srdce posádky pukla. Strachem, bezmocí a smutkem.
Otevřel oči a odvrátil se od povrchu planety. Nedokázal již snést pohled na svůj zničený domov. Došel k řídícímu panelu lodě a během několika rychlých pohybů zapnul nahrávání záznamu. Byl si vědom toho, že zprávu, co pořídí, nikdo neuvidí. Chtěl jen zachovat iluzi toho, že nahrávka někomu pomůže. Že vše co se stane, nebude zapomenuto.
Lidstvo umírá.
Země, ta Země, která pro nás byla po tolik staletí našim domovem, hoří. Utápí se v ohni a v krvi svých obyvatel. Zůstali jsme jen my. Posádka výzkumné lodi Ikarus.
Když vetřelci zaútočili, mapovali jsme dosud neprobádané části vesmíru. Ostatní, co neměli takové štěstí, byli vyhlazeni. Neměli šanci. Naše technologie se s tou jejich nedala vůbec měřit. Byli jsme rozprášeni. A to vše byla naše vlastní chyba.
Zaslepeni naši pýchou jsme si neuvědomili, jaké nebezpečí nám hrozí. Náznaky hrozby byly všude kolem nás. Jen si jich naše hloupé duše nedokázali všimnout. Hnali jsme se za našimi pošetilými cíly, snažili se být lepší než ti druzí. Byli chamtiví a závistivý. Netušili jsme, že čas našeho konce se blíží.
Nastala genocida. Všichni na planetě do jednoho byli zabiti krutou rasou z jiné části vesmíru. Jejich těla byla nakupena na hromadách a hořela. Kdysi honosná a velkolepá města byla zničena do základů. Nezbylo po nás nic jiného než prach. Řeky byly zbarveny doruda. Kusy roztrhaných těl zůstaly poházené na zemi. Všude oheň a kouř. Všechny známky naší existence se nám rozpadly před očima. Nezbyla žádná naděje. Žádný důvod proč ještě žít. Zůstaly nám pouhé vzpomínky, které se nadají vrátit.
…
Toto je poslední zpráva výzkumné lodi Ikarus. Pokud bude kdokoliv z Vás sledovat tuto zprávu, vězte, že nikdo z nás již není naživu. Naše srdce nebyla natolik silná… aby tuhle pohromu snesla.
Kapitán ukončil vysílání a mlčky hleděl několik minut na obrazovku. Poté stiskl tlačítko pro odeslání. Trvalo jen pár vteřin, než se zpráva poslala. Muž vstal a zařízení vypnul. Otočil se a dlouhou chodbou se vydal k ostatním členům posádky. Musel jim říci o rozhodnutí, které učinil.
Diskuze
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.