Kamarád
„Dáváte mi padáka?“ Adam překvapeně seděl na židli v kanceláři šéfredaktora.
„Neplníte svoje povinnosti, tak co s vámi mám dělat? Do práce chodíte pozdě, vaše články jsou vcelku neuspokojivé a nikdy je nedodáváte včas. Od svých zaměstnanců očekávám víc, než to, co předvádíte vy.“
Adam nevěřil svým vlastním uším. „Ale kdo teď bude…?“
„Nebojte, pane Novotný. Už jsem za vás našel náhradu. Je sice ještě mladý, ale určitě zodpovědnější než vy.“ Šéfredaktor otevřel šuplík svého stolu a vytáhl obálku, kterou předal Adamovi. „Tohle je vaše odstupné. I s výplatou za tento měsíc.“ Adam několik sekund zíral na obálku. Poté si ji vzal, vstal a bez loučení vyšel z místnosti. Došel ke svému pracovnímu místu, sbalil si věci a odešel.
Ihned po příchodu do svého bytu hodil své věci na chodbu a zamířil do koupelny, kde se po chvíli svalil na kolena a hlavu složil do dlaní. Proč se tohle muselo stát zrovna mě? Nedostal žádnou odpověď. Po chvíli vstal, umyl si ruce a šel si lehnout. Během krátké chvilky usnul.
Probudil ho jakýsi zvuk. Zdálo se, že vychází z obývacího pokoje. Byla už noc a okny proudilo do pokoje slabé světlo z ulice, i když bydlel ve čtvrtém patře. Chvíli jen tak poslouchal a poté usoudil, že se mu to jen zdálo. Za pár minut to však uslyšel zase. Byly to kroky a vycházely z vedlejšího pokoje. Adam ani na chvilku neváhal, vzal si svou golfovou hůl, která ležela u dveří, a nahlédl do obývacího pokoje. Jeho oči zprvu nic neviděly, ale pak si všiml muže, který si prohlížel fotky na jeho stolku. Adam se potichu přibližoval k muži, s rukou napřáhnutou k úderu. Když už byl jen kousek u něj, muž promluvil: „Tohle přece nechceš udělat, Adame.“
„Co?“ Adam leknutím máchl holí, ale ta jen projela mužem, jako by byl vzduch. Muž se otočil.
„Nemohu uvěřit, že jsi to udělal.“
„Co sakra děláš v mém bytě!?“
„Co asi? Já tady přece bydlím!“
„Cože?“
„Jak cože? Bydlím tady s tebou už od té doby, co ses sem nastěhoval. Jsme přece nejlepší kamarádi, vždyť to víš. Sám jsi mě donutil, abych se sem nastěhoval.“
„Ale já tady bydlel vždycky sám! Už celé dva roky! A vůbec tě neznám! Nikdy jsem tě neviděl!“
„A jak si asi mohl, když jsi mě nechtěl vidět. Celý ten jeden rok, co tu jsem, co tu žiju, jsi mě nikdy neviděl, protože jsi neměl důvod mě vidět. Jenže teď…“
„Ty mi chceš říct, že tady už rok bydlíš, ale já tě nikdy neviděl, protože jsem tě nechtěl vidět? Myslíš, že ti na to skočím? Myslíš si, že jsem takový debil, abych ti na to skočil? Ale ne, ne, ne. Já nejsem tak blbej, jak si asi myslíš. To ne. Teď, okamžitě vypadneš z mého bytu, jinak zavolám policajty!“
„Ale já nemůžu odejít.“
„Ale můžeš, nekecej. Na tohle ti už vůbec neskočím.“
„Já ti nelžu, Adame. Svému nejlepšímu kamarádovi bych nikdy nelhal. Nemůžu odejít, protože neodejdeš ty. Já jsem s tebou spojen.“
„Co mi to tady vykládáš za kraviny!?“
„To ty jsi mě stvořil, Adame.“
„Cože?“
„Já jsem jen výplod tvé bujné fantazie. Jsem tvůj nejlepší kamarád, který ti vždy pomůže v tvé těžké situaci.“
Adam na muže jenom stál a nebyl schopen slova.
„Začalo to toho dne, kdy zemřela tvá sestra. V té době, jsem se kdesi uvnitř tvého nitra, objevil já. To proto, abys nebyl na tomhle krutém světě sám. Nikdo ti už nezbyl, jen já. Od té doby tě provázím všude tam, kam vkročíš. Neviděl jsi mě, protože nebylo třeba. Jenže když jsi dneska dostal výpověď, zmizelo i ta poslední věc, co tě ještě dokázala udržet vzhůru. Která tě nutila něco dělat. Proto jsem se objevil teď, abych ti pomohl z této těžké situace a aby ses vyrovnal s tím, co bude a co bylo.“
„Já jsem se zbláznil,“ vyprskl smíchy Adam. Smál se hodně nahlas a nemohl přestat. Svalil se na zem v záchvatech smíchu a pořád říkal: „Já jsem se zbláznil, já jsem se zbláznil.“
„Ne, nezbláznil ses,“ vysvětloval mu muž, jenže Adam jej vůbec neposlouchal.
„To není možné,“ křičel smíchy, „tohle musí být jen sen. Tohle všechno se mi jen zdá. Určitě se brzy probudím a zjistím, že se nic z tohoto vůbec nestalo. Klidně si teď můžu cokoliv provést, protože, tohle je jen blbý sen, takže se mi nic nestane.“
„Ne Adame! Tohle není sen. Tohle je skutečnost. Toto všechno je opravdové.“
Adam v záchvatech smíchu došel k oknu a otevřel jej.
„Ne Adame, nedělej to!“
Bylo již však pozdě. Adam se se smíchem vrhnul z okna a naposledy řekl: „Je to jen sen.“ Pak již byla jen tma. Temná a nepropustná.
V okně se objevila silueta muže. Ten se díval dolů na ulici. Na chodníku ležel mladík v kaluži krve. Kolem se sbíhali lidé. Někdo volal záchranku. Ta již mu však nepomůže. Muž se po chvíli podíval na měsíc, něco zašeptal a poté se rozplynul.
Diskuze
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.