Druhá šance
Do dlaní jsem nabrala studenou vodu a opláchla si obličej. Ruce jsem opřela o okraj umyvadla a unaveně se podívala do zrcadla. Od TÉ doby to se mnou šlo z kopce. A bylo to vidět. Kruhy pod očima a vrásky na tváři ze mne dělaly chudinku, s nešťastnou minulostí. A já ji opravdu moc dobrou neměla.
Noc 17. Května 2089 si budu pamatovat navždy. Na ten křik. Na utrpení. Na smrt. Nejhorší na tom všem je, že jsem to všechno způsobila já. Proč? Ptala jsem se, když jsem viděla všechnu tu zkázu. Proč? Ptala jsem se na jeho pohřbu. Proč? Ptala jsem se, když jsem se pokusila o sebevraždu. Událost, jako je ta moje, vás změní. V člověka, vůbec ne podobnému tomu, kterým jste byli.
Ten den, kdy mě můj kamarád Michal našel, jak si podřezávám žíly, se všechno změnilo. A musím říct, že k lepšímu. Michal přišel s nápadem, jak mě dostat z těch sraček, ve kterých jsem byla. Dostala jsem možnost začít znovu. Byla to má druhá šance.
Znovu jsem nabrala vodu do dlaní, ale tentokrát jsem se napila, protože jsem měla sucho v ústech. Ruce jsem si vysušila u vysoušeče na zdi. Malá místnost se otřásla. Opřela jsem se rukama o zeď, abych nespadla.
Už jsme tady.
Dveřmi jsem vyšla ven a mezi sedadly se vydala ke svému místu. Prošla jsem kolem lidí, kteří se dívali kulatými okénky ven. Nebylo pochyb, že už jsme blízko.
Minula jsem ještě několik řad , než jsem konečně usedla naproti dvaceti čtyřletému mladíkovi, který upřeně hleděl ven.
„Už jsme tu,“ oznámil mi.
„Já vím,“ odpověděla jsem a podívala se skrz tlusté sklo.
Před námi byla Midie. Malá planetka, velká asi jako měsíc. Centrum soustavy modrého draka. Zářila, osvětlená třemi slunci. Skrz okno jsem viděla její moře, mraky kryly oblasti pevniny. Blížili jsme se.
„Dámy a pánové, za malou chvíli budeme přistávat. Zaujměte prosím svá místa a užijte si zbytek letu,“ ozvalo se po celé lodi. Michal povzdechl.
„Jsem zvědavý, jak bude vypadat náš dům,“ řekl.
„Neboj, zklamaný nebudeš,“ uklidnila jsem jej. Loď se otřásla. Právě jsme vstoupili do atmosféry. Prolétali jsme býlími mraky. Země, ještě před chvílí maličká, se každým okamžikem blížila.
„Nikdy mě nenapadlo, že tady budu jednou bydlet,“ řekl Michal.
„Vždyť to byl tvůj nápad.“
„To jo, ale přeci jen… Midie.“
„Ano, já vím,“ usmála jsem se, „měli jsme štěstí.“
„Jo, to měli.“
Opřela jsem se o své sedadlo a zavřela oči. Vnímala jsem slabé otřesy lodě, které postupně sílily, jak jsme klesali níž a níž.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Michal. Otevřela jsem oči.
„Proč bych neměla být?“
„No jen… Že jsi neustále taková zamlklá.“
„Michale…“
„Vím, že sis toho v posledních měsících dost vytrpěla, ale to už je za tebou. Měla bys na to zapomenout. Na to co se stalo. Začínáš tady nový život.“ Chytil mě za ruku. „Přestaň se ohlížet zpátky. Pokud to neuděláš, budeš se tím trápit navždy.“
„Já… Jen si nemohu připustit, že zemřel kvůli mně.“
„Každý dělá chyby, Mončo. Někdo malé a jiný ty větší. A jimi se učíme, jak je už nedělat.“ Položil mi ruku na rameno.
„Není to jen tvoje vina. Kdyby ten chlápek dával větší pozor, kdo ví, jak by to dopadlo. Tak se už za to přestaň vinit. Dobře?“
Přikývla jsem a vyhnala všechny myšlenky na něj pryč. „Dobře.“
„To jsem rád,“ usmál se Michal a opřel se.
„Víš, někdy si říkám, že je škoda, že jsi gay.“
„Vážně?“
„Jo.“
„To má být kompliment?“
„Nevím. Chceš, aby byl?“ Oba jsme se začali smát. Jako za mlada, když jsme studovali na střední. Jako dva blázni, co se smějí tomu, co připadá vtipné jenom jim.
Loď přestala klesat a trochu zpomalila. Letěli jsme jen několik desítek metrů nad mořskou hladinou, v níž se odrážely sluneční paprsky. V dálce se začínalo rýsovat velké město. Verminghton. Největší a zároveň hlavní město Midie. Špičky mrakodrapů dosahovaly neuvěřitelné výšky. Prolétávali jsme mezi nimi. Pod námi jezdila auta, lidé spěchali za svými povinnostmi.
Oba jsme nadšeně sledovali město, ve kterém jsme měli začít nový život. Přemýšleli jsme, jak bylo možné vybudovat toto místo za pouhých dvacet let od kolonizování planety. Jak se mohlo tak brzy stát centrem obchodu mezi planetami. Docházelo nám, že jen kvůli surovině, dosti podobné ropě ze Země, která se stala palivem pro nové typy lodí, to nebylo.
Proletěli jsme nad městem a doletěli k dokům, kde loď přistála. Když dosedla na zem, celá se otřásla. Pak se z reproduktoru ozval kapitánův hlas, který nám popřál příjemný pobyt a rozloučil se s námi.
Všichni cestující popadli svá zavazadla a začali vystupovat. Já s Michalem jsem čekala, až se uvolní místo mezi řadami sedadel. Až pak, co všichni cestující odešli, jsme vzali své cestovní tašky a vyšli z lodě ven.
Letiště bylo obrovské. Ještě větší než na Zemi. Desítka přistávacích ploch pro lodě všech druhů. Od obchodních až po ty veřejné. Po vyznačené cestě jsme došli do hlavní budovy s kulatou věžičkou, v níž byla ústředna.
Oba dva jsme cestovali nalehko. Každý jsme nesli jednu cestovní tašku, ostatní věci už byly přepravené v našem novém domově. Bok po boku jsme prošli kolem informačního centra a vyšli obrovskou vstupní halou ven.
Oslnilo nás světlo. Musela jsem na chvíli přimhouřit oči, než jsem si zvykla na sluneční paprsky. Midie byla známa jako planeta, kde nikdy nenastává noc. Z části to byla pravda. Ještě před tím, než zapadlo první slunce, bylo už na obloze druhé. Tma zde nastávala jen jednou týdně a to na pouhé dvě hodiny. Bylo mi jasné, že si na to budeme muset nějaký čas zvyknout.
Zavolali jsme si taxíka. Za malou chvíli před námi zastavilo žluté vznášedlo, připomínající stará auta z dob, kdy ještě všichni lidé žili na Zemi. Nastoupili jsme a udělali si pohodlí na zadních sedadlech. Před námi byla ještě dlouhá cesta.
„Kam to bude?“ zeptal se nás šofér.
„Vallen Street 27,“ odpověděla jsem. Taxík se rozjel. Náš dům stál až na druhé straně města a Verminghton byl opravdu velký. Oknem jsme pozorovali město. Rušné, plné barev a života.
Trvalo asi hodinu, než taxík zastavil před naším domem. Už z dálky bylo vidět, že je veliký. Bílé zdi, velká okna a tmavé hlavní dveře.
„Páni,“ řekl Michal.
Zaplatila jsem šoférovi a vystoupila. Michal mě následoval. Otevřela jsem kovovou branku a po kamenném chodníčku došla ke dveřím. Zalovila jsem v kapse svých džínsů a vytáhla malou pevnou kartičku. Namířila jsem jí před snímač na dveřích. Kontrolka na zámku zeleně zablikala a dveře se otevřely.
Vstoupili jsme dovnitř. Ocitli jsme se v hlavní chodbě, z níž vycházelo schodiště do patra. Všude byla spousta označkovaných a nevybalených krabic.
„Náš nový domov,“ řekla jsem a položila svou cestovní tašku na zem. Michal mě napodobil a s úsměvem na tváři se vydal na průzkum domu.
Dům měl nakonec devět pokojů, dvě koupelny a kuchyň. O něčem takovém se nám ani nesnilo.
Vybalovat jsme začali ještě v této třetině dne. Čas se tady počítal jinak než na Zemi. A to podle Sluncí, kolem kterých Midie kroužila. Slunce práce, slunce volna a slunce spánku. Vždy mi připadalo, že jsou ty názvy divné. Ale mezi lidmi se oblíbily natolik, že už je tak nechali.
Než začalo slunce volna zapadat, měli jsme vybalenou asi třetinu krabic.
„Ten zbytek bych nechal až na zítřek, co myslíš?“ zeptal se mě Michal, jen co dal poslední knihu do své knihovny.
„Jo, už jsem celkem unavená,“ sedla jsem si na zem a podívala se ještě po všech bednách v místnosti. Bylo jich ještě tolik.
„Máš hlad?“
„Hmm…“
„Dobře, tak já něco uvařím,“ řekl Michal a šel do kuchyně připravit nějaké jídlo. Já vstala a zamířila do svého pokoje. Michal si zabral celé patro, ale mně to nevadilo. Ty tři místnosti v přízemí mi stačily. Svalila jsem se na postel a přemýšlela.
Byla jsem konečně šťastná. Po třech měsících truchlení a sebeobviňování jsem se cítila, jako by se nic nestalo. A to byla pro mě chvíle pokroku. Před dvěma týdny jsem chtěla zemřít, ale teď jsem nemohla uvěřit, že jsem se o to vůbec pokoušela.
Za několik minut pro mě přišel Michal.
„Jídlo je na stole.“
„Hned jsem tam,“ řekla jsem. Michal se usmál a zmizel v chodbě. Ještě malou chvilku jsem ležela, pak jsem vstala a šla do kuchyně. Jen co jsem tam vkročila, obklopila mě vůně teplého jídla.
„Hmm… Není to snad to, co si myslím?“
„Je.“ Michal uměl vařit skvěle. Jeden čas pracoval v restauraci, ale nebavilo ho to tam a tak odešel. Svůj um však dokázal využít v domácnosti.
Sedla jsem si ke stolu a pustila se do jídla. Těstoviny s jeho speciální omáčkou jsem milovala odjakživa. Nevím, co všechno do ní dával, ale nikdy se mi nepodařilo její chuť vůbec napodobit.
„Dobrou chuť,“ řekl a pustil se do jídla taky. Společnou večeři jsem neměla už nějakou dobu. Přesněji řečeno, od doby, co jsem se rozvedla.
„Mám nápad,“ řekl Michal, když dojedl. Já snědla ještě to, co jsem měla na talíři.
„Jaký?“ zeptala jsem se.
„Co kdybychom se zítra jeli podívat okolo. Jen tak do přírody.“
„Proč ne?“
„Tak jo,“ vzal můj i svůj talíř a šel je umýt. Já seděla na místě a přemýšlela.
„Tak co? Jak se ti tu líbí?“ zeptal se, jen co si přisedl.
„Jsem spokojená. Co ty?“¨
„Taky.“
„Nečekala jsem, že to zvládnu tak dobře, ale jak vidno, jde to přímo skvěle.“
„To jsem rád.“
Mlčky jsme seděli a nevěděli, co ještě říct. Nakonec jsem ticho přerušila já. „Víš co? Půjdu si lehnout.“
„Dobře.“
Vstala jsem a zamířila do svého pokoje. Zatáhla jsem žaluzie a zavřela dveře. Ulehla jsem na měkkou postel a snažila se usnout. Ale nemohla jsem. Dopadly na mě vzpomínky. Křik. Krev. Zdálo se mi, že cítím zápach kouře.
Začala jsem plakat a do ticha jsem neustále šeptala jedno jméno. „Kubo!“
***
Po snídani jsme se dali zase do vybalování. Než nastal čas oběda, měli jsme téměř všechno vybaleno. Po obědě jsme se, jak jsme si včerejšího dne naplánovali, vydali do blízkých hor. Byly to necelé čtyři kilometry od našeho domu.
Šli jsme lesem, naslouchali přírodě, zkoumali pro nás neznámé druhy rostlin. Na jednom vyvýšeném místě s výhledem na město jsme si odpočinuli. Slunce volna začalo zapadat.
„Není dnes náhodou den noci?“ zeptala jsem se.
„Myslím, že ano.“
„Tak to bychom mohli zajít do nějakého baru, nemyslíš?“
„Jít se opít?“
„Ne,“ zavrtěla jsem rázně hlavou. „Poznat nové lidi a zjistit, jak se tady žije.“
„No já nevím.“
„Ale no tak!“
„Ach, tak dobře.“
„Skvělé,“ řekla jsem a vstala.
„Kam ten spěch?“ zeptal se mě Michal.
„Jestli se chceš lesem trmácet po tmě, tak si klidně seď.“
„Jo, jasně.“
Vydali jsme se rychle zpátky. Ještě než slunce zapadlo, byli jsme doma. Oblékla jsem se do rudých šatů a několik minut stála před zrcadlem.
„Můžem už?“ ozval se hlas z chodby.
„Už budu!“ Rychle jsem si natřela rty rtěnkou a vyrazila. Šli jsme do jednoho malého podniku kousek od naší ulice. Moc lidí v něm nebylo. Většina asi využila chvíle a šla spát. Prázdno ale nebylo. U baru seděli dva mladíci a pili pivo. U jednoho stolu seděl pár a o něčem diskutoval. Pak zde bylo ještě několik jedinců.
„Hmm… Nic moc,“ řekl Michal.
„Žádný davy, to se mi líbí.“
Posadili jsme se k baru a objednali si. Michal pivo a já víno.
„Nejste ti noví, co se tady stěhují?“ zeptal se barman, když přinesl naši objednávku.
„Jo, jsme.“
„Tak to vítejte ve Verminghtonu. Snad se vám tady bude líbit.“
„To my taky.“
Barman odešel a my jsme osaměli. Začali jsme se bavit o filmech a řešili jejich dnešní stupiditu. Nakonec jsme tam zůstali asi dvě hodinky. Barmana vystřídala jakási žena a bar se trochu zaplnil.
„No, asi bychom měli jít,“ řekla jsem a dopila zbytek vína.
„Souhlasím,“řekl Michal a zaplatil. Když jsme se zvedali k odchodu, vrazil do mě jeden z mladíků, co tady byli ještě dřív než my.
„Sorry, kočko,“ řekl a zasmál se. Byl úplně mimo. Asi toho piva vypil víc než dost.
„Omluvte jej,“ řekl ten druhý, „je trochu opilý.“ Chytl svého kamaráda za rameno a řekl mu: „No tak pohni.“
„Trochu? Vždyť je úplně na mol,“ řekla jsem.
„Ne! Já nejsem opilej,“ řekl opilec a narovnal se. „Já jsem stoprocentně střízlivej.“ Stál tam jak blbeček a divně se usmíval. Pak se nějak divně zašklebil.
„Není mu něco?“ zeptala jsem se. Než mě však mohl kdokoliv varovat, mladík se na mě vyzvracel. Zůstala jsem stát jak opařená. Ostatní návštěvníci na mě upřeli své pohledy.
Mladík se na mě nepřítomně podíval a řekl: „Sorry, že jsem se ti vyblil na kozy.“ To už jsem nevydržela a vlepila mu pořádnou facku, až se svalil na zem.
„Jéžiš, já se moc omlouvám,“ řekl ten druhý. „Moc se omlouvám.“
„Příště si ho dobře hlídejte!“ řekl mu Michal. Naštvaně jsem se odebrala na záchody. Cítila jsem, jak mě všichni pozorují, zadržující smích. Rozrazila jsem dveře s nápisem Ženy a doběhla k umyvadlu se zrcadlem.
Stiskla jsem tlačítko a začala téct voda. Umyla jsem si ruce a podívala se na sebe. Byla jsem od toho úplně celá. Pomalu jsem si šáhla do výstřihu a vytáhla něco, připomínající kus jídla. Když jsem to viděla, málem jsem se pozvracela taky.
Bylo mi něco mezi smíchem a úplnou bezmocností. Po tváři mi stékaly slzy. Snažila jsem se nějak umýt, ale bylo to k ničemu.
„Moniko!“ ozvalo se za dveřmi.
„Běž pryč!“
„Je tam ještě někdo?“ Neodpověděla jsem mu. Místo toho jsem se zády opřela o zeď a svalila se na zem. Dala jsem se do breku. Dveře se pomalu otevřely a do místnosti vešel Michal.
Povzdechl a došel ke mně.
„No tak pojď, půjdeme domů,“ řekl a chytil mě za ruce. Pomohl mi vstát. Prstem mi utřel slzy na tváři a usmál se.
„Aspoň máš co vyprávět.“
„Ty vole, neser mě!“ řekla jsem a ovládala se, abych mu taky nevrazila. Michal mě objal kolem ramen a spolu jsme vyšli z baru.
Venku už svítilo slunce. Foukal svěží mořský vzduch. Zhluboka jsem se nadechla. Chvíli jsem přemýšlela a pak se začala smát. Situace mi najednou připadala vcelku absurdní. Smála jsem se a nemohla přestat. Michal se ke mně přidal.
Smáli jsme se jako blbečci. Já, pozvracená od nějakýho opilce a on, který se o mě musel starat. Než jsme dorazili domů, bolelo mě strašně břicho. Ihned jsem si dala sprchu a pak ulehla do postele. Během chvilky jsem usnula.
***
Probudil mě zvonek u dveří. Otráveně jsem vstala a vyšla na chodbu. V nočních šatech jsem došla ke dveřím a otevřela.
Před domem stál mladík ze včerejška. Ne ten, co mě pozvracel, ale ten druhý.
„Dobrý den,“ řekl, „chci se ještě jednou omluvit za ten včerejšek. Můj bratr…“
„To je v pořádku,“ řekla jsem. „Co se stalo, stalo se.“
„Já jen… Jestli bych vám to nemohl nějak vynahradit.“
„Jste velmi laskav, ale ne, děkuji.“
„Dobře. Ještě se jednou omlouvám a přeji hezký den,“ řekl a odešel.
„Vám taky,“ houkla jsem na něj, dokud mne bylo slyšet. Chvíli jsem jej pozorovala a pak zavřela dveře.
„Kdo to byl?“ zeptal se Michal stojící na schodech.
„Ále, jen se šel mladík omluvit za svýho bráchu.“
„Aha, plánuješ dneska něco?“
„Ne, a ty?“
„Jen se půjdu podívat do centra ohledně té práce. Nechceš jet se mnou?“
„Ne, zůstanu dneska doma.“
„Dobře,“ řekl a zmizel zase nahoře. Šla jsem do kuchyně a udělala si snídani. Seděla jsem za stolem, jedla vaječnou omeletu a byla pevně rozhodnutá. Že ten den nebudu dělat vůbec nic.
***
Nakonec jsem se doma přeci jen nudila, a tak mě napadlo, že bych se mohla jít projít do parku, který byl nedaleko. Bylo obzvlášť hezky. Na nebi žádný mráček, něco kolem třiceti stupňů. No prostě krásně.
Procházela jsem mezi stromy, poslouchala zpěv ptáků a pozorovala květiny, které jsem viděla poprvé ve svém životě.
Nakonec jsem usedla na jednu lavičku pod stromem, co vypadal jak bříza, až na to že měl jehličí. V biologii jsem nikdy nedávala pozor, tak nevím, jak se tento strom jmenoval. Škoda pro mě.
Podívala jsem se směrem k prolézačkám. Hrály si tam děti. Dováděly. Smály se.
„Jste na procházce?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Stál tam muž, který mě dneska ráno navštívil.
„Ano.“
„Můžu si přisednout?“ Přikývla jsem. Mladík se vedle mě posadil a podíval na dovádějící děti.
„Je skoro až k neuvěření, jak rychle rostou.“
„Ano to je,“ řekla jsem. „Je jedno z nich vaše?“
„Ano, tam ten chlapec v tom modrém triku.“ Usmála jsem se.
„Jak se vůbec jmenujete?“ zeptal se.
„Monika.“ Krátká pauza. „A jak vy?“
„Dan.“
„Ráda vás poznávám,“ řekla jsem.
„Já taky.“
Nastala dlouhá chvíle ticha. Oba jsme pozorovali hrající si děti.
„Máte děti?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděla jsem.
„Aha.“
Zase nastalo ticho. „Ale měla jsem chlapce.“
„Měla?“
„Zemřel. Před třemi měsíci.“
„To mi je líto.“
Mlčeli jsme. Jak jsem ty děti pozorovala, vraceli se mi vzpomínky. Šťastné vzpomínky na mého chlapečka.
„A jak zemřel?“ zeptal se po chvíli Dan. Mlčela jsem. „Omlouvám se, nechtěl jsem…“
„Autonehoda,“ odpověděla jsem. „Ale nechci o tom mluvit.“
„Jistě.“
Uběhla asi půl hodina. Oba jsme jen tak seděli a mlčeli. Pak k nám přiběhl kluk v modrém triku. „Tati, tati, půjdeme už?“
„Ano, půjdeme.“
Dan vstal.
„Tak, velmi mě těšilo, Moniko. Rád jsem si popovídal.“
„To já taky,“ řekla jsem rozpačitě.
„Tak se mějte,“ řekl a spolu se svým synem vyrazili parkem pryč.
Ještě chvíli jsem seděla, než jsem se taky zvedla a vyrazila domů. Tam už na mě čekal Michal s pizzou.
„Kdes byla?“ zeptal se.
„Jen se projít. Tak jak to šlo? Máš tu práci?“
„Jo.“
„Tak to blahopřeji.“
Sedli jsme si k televizi a pustili si zprávy.
„A ještě něco,“ řekl Michal.
„Co?“
„Asi mám nového přítele.“
„Vážně? Jak se jmenuje?“
„Radek.“
„A to jste se potkali dneska?“
„No, po té práci jsem si ještě zašel do jednoho baru a tam jsme se zapovídali. No a nakonec mě pozval na rande.“
„Tak to je skvělý,“ řekla jsem. „Pak ho někdy pozvi domů, ráda se seznámím.“
„Jo, ale ještě nevím, jestli to vůbec bude klapat.“
„A kam jdete?“
„Do kina.“
„Hmm… Tak snad si to tam užiješ.“
„Taky doufám.“
Ještě několik hodin jsme si povídali, než jsme šli spát. Oba dva jsme byli šťastní. A to jsme taky celou dobu chtěli.
***
Pronásledovaly mě noční můry. Seděla jsem v autě a řídila. Na zadním sedadle seděl Kuba. A pak záblesk. Narazila jsem do svodidel. Auto se otočilo. Křičela jsem něco na Kubu. A pak se v zatáčce objevil kamion. Nestihl zastavit. Narazil do zadní části vozu.
Krev.
Oheň.
Kouř.
Křik.
Zvuk sirény policejního auta.
Krev.
***
Probudila jsem se úplně zpocená. Srdce mi bušilo jako o závod. Ještě nikdy se mi nestalo, že by byl sen tak skutečný. Pomalu jsem se uklidňovala. Srdce zpomalovalo. Už to bylo v pořádku.
Vstala jsem a pustila do pokoje světlo. Pak zamířila do koupelny, pustila si vodu a provedla ranní hygienu. Oblékla se a vyšla z pokoje. V kuchyni jsem se potkala s Michalem. Říkal, že má do práce nastoupit už dnes. Popřála jsem mu hodně štěstí a pustila si televizi.
Celou třetinu dne jsem nic nedělala. Jen jsem odpočívala a přemýšlela. Pak mě napadlo zajít do parku. Třeba tam bude Dan. Okamžitě jsem vyrazila.
V parku bylo oproti předešlému dni více lidí. Zase jsem si sedla na tu lavičku a pozorovala okolí. Když už jsem se chystala jít domů, přišel on.
„Ahoj,“ řekl.
„Ahoj.“
„Tak jak se dnes máš?“
„Jo dobrý,“ odpověděla jsem.
„Nechceš se projít?“ zeptal se.
„Moc ráda.“
Vyrazili jsme parkem a povídali si. O všem možném. Dozvěděla jsem se, že ho před dvěma lety opustila žena. Že má rád všechno kolem fantastiky a že rád sleduje seriály. Taky že pracuje jako novinář.
On se zase dozvěděl něco o mně.
Když jsme se loučili, zeptal se mě, jestli bych s ním nezašla na večeři a já souhlasila.
***
Dny ubíhaly velmi rychle. Začala jsem chodit s Danem a náš vztah byl dobrý. Spřátelila jsem se s jeho synem, i když mi hodně připomínal Kubu. Michal byl taky šťastný. Zdálo se mu, že má konečně s někým dobrý vztah. To jsem si myslela i já, než mi jednoho dne zazvonil telefon.
Bylo to asi půl roku po tom, co jsme se nastěhovali. Byla jsem zrovna s Danem na večeři. Povídali jsme si o něčem ohledně jeho článku v novinách. Už si nepamatuji, o čem přesně.
Zvedla jsem svůj mobil a zeptala se: „Prosím?“
„Dobrý den, jste prosím vás Monika Richterová?“
„Ano to jsem já, co chcete?“
„Voláme z nemocnice ohledně vašeho kamaráda Michala Suchého.“
„Co se stalo?“
„Je mi líto, ale byl postřelen. Zrovna je na pooperačním a říkal něco o vás, tak jsme usoudili, že jste jeho přítelkyně.“
„A… A… jak se to stalo?“
„O tom s vámi teď nemohu mluvit, pokud se dostavíte, řekneme vám vše, co víme, ano?“
„Jistě, hned tam přijedu.“
Zavěsila jsem a podívala se na Dana.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Michal.“
***
Do nemocnice jsme dorazili během třiceti minut. Na informacích se mě ujala jedna sestra a zavedla mě k němu. Ležel na nemocničním lůžku, byl na přístrojích a po tváři mu stékaly slzy.
„Ahoj,“ řekla jsem potichu. Neodpověděl mi. Dan zůstal na chodbě. Sedla jsem si na židli vedle postele a chytla jej za ruku.
„Co se stalo?“
Nemluvil. Jen ležel a plakal.
„Michale, prosím. Co se stalo.“
„Chtěl mě zabít!“ vydal ze sebe za chvíli.
„Kdo?“
Neodpovídal. Druhou rukou si zakryl oči. Povzdechla jsem.
„Kdo tě chtěl zabít?“
„Radek.“
„Ten zkurvysyn!“ Vstala jsem a vyšla z pokoje.
„Co se stalo?“ zeptal se okamžitě Dan.
„Ten zkurvysyn ho chtěl zabít!“
„Kdo?“
„Jeho přítel.“
„Počkej, kam to jdeš?“
„Nahlásit to! Ten hajzl za to bude pykat.“
Došla jsem k telefonu a vytočila policii. Po dlouhém rozhovoru jsem zavěsila. Z Michalova pokoje zrovna vyšla jedna sestřička. Zastavila jsem jí a zeptala se, jak to s ním bude.
„Bude v pořádku,“ řekla mi. „Jen nevíme, jak se s tím vyrovná. Jestli nebude mít nějaké trauma nebo tak. Důležité ale bude, aby měl klid a pokud možno nechodil na místo, kde se mu to stalo. Jinak by měl být naprosto v pořádku.“
„Děkuji,“ řekla jsem a posadila se vedle Dana, který seděl na chodbě. Objal mě a pohladil po vlasech.
„Tak co?“
„Bude to dobrý.“
„Asi bych měl zavolat domů, aby neměl Filip strach.“
„Klidně běž, zvládnu to tady.“
„Opravdu? Nechceš, abych tady zůstal?“
„Ne, to je dobrý. Zvládnu to.“
„Tak jo,“ řekl a políbil mě na čelo. „Zavolám ti.“
„Dobře.“
Dan vstal a chodbou zamířil k východu. Vešla jsem do Michalova pokoje a sedla si vedle postele. Spal. Chytila jsem jej za ruku a dívala se na něj. Čekala jsem, až se probudí.
***
Probudil mě milý hlas jedné sestřičky. „Paní, jsou tady páni od policie.“
„Jo?“ ospale jsem si promnula oči a podívala se na Michala. Pořád spal. Pustila jsem jeho ruku a spolu se sestřičkou vyšla ven. Tam už na mě čekali dva policisté.
„Dobrý den,“ pozdravil mě jeden z nich. Bylo mu něco kolem padesáti. „To vy jste nám včera volala?“
„Ano.“ Nastala krátká pauza, kdy jsme vůbec nic neřekli. „Chytili jste ho?“
„Ne. Není po něm ani stopy. Stále ho hledáme.“
„Aha, tak proč jste tady?“
„Jsme tu kvůli vyšetřování. Potřebovali bychom si promluvit s vaším přítelem.“
„Ehm… Zrovna spí.“
„Nevadí, my počkáme. Je ale důležité, abychom si s ním promluvili.“
„Jistě, ovšem.“
„Jestli vám to nebude vadit, měli bychom několik otázek i na vás.“
„Ne, ovšem, že ne.“
„Dobře, nechcete se posadit?“
„Tak jo.“
Posadili jsme se na lavičku. „Takže, znala jste útočníka dobře?“
„No, párkrát jsem jej viděla, ale nepřišlo mi, že by byl nějak nebezpečný.“
„Podívejte, dívali jsme se, jestli o něm něco nemáme. Zjistili jsme, že už u nás měl dva záznamy. Jednu za krádež a jednu za napadení. Další věc, co jsme o něm zjistili, je ta, že byl nějakou dobu v místním blázinci.“
„Pane Bože,“ řekla jsem.
„Váš přítel měl štěstí, že přežil.“
Nemohla jsem uvěřit svým vlastním uším. Teď mi najednou došlo pár věcí, co mi na něj nesedly, když jsme se potkali. Sakra! Jak jsem si toho nemohla všimnout dřív?
„Promiňte,“ vyrušila nás sestřička. „Už se probral.“
„Omluvte nás,“ řekl policista a vešli do Michalova pokoje.
Byli tam něco málo přes hodinu. Dost času na to, abych měla čas popřemýšlet o tom, co udělám.
***
Každému se jednou v životě stane, že ho potká událost, která jej naprosto změní. V člověka, vůbec ne podobnému tomu, kterým předtím byl. Stalo se to mně, když jsem zavinila autonehodu, kde zemřel můj syn. Stalo se to i Michalovi, který se stýkal s člověkem, o kterém nevěděl jeho temné já. A stane se to každému.
A proto nastává situace, kdy se odstěhujete z místa, které vám onu událost neustále připomíná. Proto jsem se odstěhovala ze Země. Nyní se stěhuji znovu. Ne kvůli sobě. Ale kvůli Michalovi.
Musím se však vzdát Dana. Michal pro mě ale obětoval předtím také spoustu věcí, takže je tohle ve srovnání s ním maličkost. A taky se necítím dobře, když vím, že je Radek stále na svobodě. Myslím, že jej ani nikdy nechytnou. Jen doufám, že už jej nikdy nepotkáme.
Odlétáme pryč. Daleko od Midie a od Země. Někam, kde už konečně budeme moct žít na plno.
Odlétáme. Plujeme vesmírem vstříc novému životu. A Michal si jej zaslouží. Je to přece jeho Druhá šance.
Diskuze
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.