Dr. Vamp

 Byla hluboká zimní noc. Foukal ledový vítr, který si pohrával se studenými vločkami sněhu. Měsíc v úplňku ozařoval hory pod sebou. Přímo uprostřed nich, obklopeno lesy pokryté sněhem, se rozkládalo malé město. Kenfort.

Střechy zahalené bílým pláštěm se ve svitu měsíce třpytily jako diamanty. Ulice byly liduprázdné, osvětlené vysokými kovovými lampami, vrhající bledé světlo a dlouhé stíny na stěny budov.

Všude bylo ticho. Ve všech oknech se rozprostírala tma. Město spalo. Když vtom pročísl vzduch ženský křik. Ozvěna jej roznesla po celém Kenfortě a pak jej vrátila zpět k místu, kde již ležela mrtvá dívka. V očích měla děs, tváře úplně bledé. Dlouhé zlaté vlasy byly potřísněné čerstvou krví a na krku měla dvě malé ranky. Ležela tam ve sněhu, vedle staré břízy na okraji parku, oděná jen v bílém tílku a spodním prádle. Zcela bez života.

Po celém městě opět nastalo ticho. Měsíc skryly temné mraky a začalo hustě sněžit. Sníh padal a padal a postupně zakrýval ještě teplé tělo Lilly Sparkové. 

*** 

„Ach, chudák Lilly,“ povzdechl vysoký muž v černé bundě a se zimní čepicí na hlavě, když nakládali její tělo do auta. Stál kousek od místa, kde ji asi před hodinou našli zcela pokrytou sněhem. S rukama v kapsách pozoroval, jak černé pohřební auto odjíždí a mizí v mlze. „Byla ještě tak mladá.“

„To ano,“ přikývl jeho kolega Dan. „Měla toho ještě tolik před sebou. Stejně jako ti ostatní, co už zemřeli.“

„My toho prevíta dostanem!“ řekl Bill a došel k bříze, kde její tělo našli. Sníh už téměř zasypal prohlubeň, ve které ležela.

„Takže, tohle je, pokud se nepletu už… Ehm… Šestá? Sedmá oběť tento měsíc?“ Dan se postavil vedle Billa a poškrábal se na bradě.

„Sedmá.“

„Správně. Takže jako vždy. Vysátá krev, nikde žádné otisky prstů ani žádné stopy.“

„Dane, opravdu tě to pořád baví opakovat to samé dokola?“

„Co? Jen dodržuju protokol.“

„Ach, samozřejmě.“

„A co si dnes tak podrážděný? Jindy jsi úplně v pohodě, ale dnes je to s tebou teda fakt na hovno!“

„Jen už mě prostě sere, že toho parchanta stále nemůžem dopadnout.“

„To není ten pravý důvod.“

Bill povzdechl a zamířil k policejnímu autu, které stálo zaparkované na okraji cesty. Dan jej následoval a čekal na odpověď. Oba nasedli do auta a Bill nastartoval.

„No tak! Co se děje?“

„Ále, jen malé problémy v rodině.“

„Co? Miriam si začala stěžovat, že celou dobu strávíš v práci?“

„Částečně.“

„Jó, chlape, to máš hold těžký.“

„Naprosto souhlasím.“ 

*** 

Na stanici dorazili během pěti minut. V kanceláři už na ně čekala Doris, s dvěma hrnky horké kávy a koblihami. Bill si odložil bundu na věšák a posadil se za svůj stůl. Dan se na Doris usmál. Seděla na okraji jeho stolu a houpala nohama sem a tam.

„Tak co kluci?“

„Lilly to schytala,“ oznámil jí Bill a začal se přehrabovat tlustými složkami na svém stole.

„Hej, né! To kecáš!“ Nahodila úplně nevěřícný výraz a vykulila na něj oči.

„To nedělá,“ potvrdil mu to Dan a zakousl se do jedné z koblih.

„Teda, to jsou mi ale novinky. Ségra mi vůbec nebude věřit, až jí to řeknu.“

„To nejspíš ne.“ Bill usrkl trochu kávy a zeptal se: „Nevolal náhodou někdo?“

„Ne,“ odpověděla rychlostí blesku a slezla ze stolu. Dan došel k nástěnce na zdi, na které byla pověšena mapa města. Vzal červený fix a u parku udělal červený křížek. Těch už na mapě bylo něco přes šedesát. Rozléhaly se po celé mapě a symbolizovaly všechna místa, kde se našly těla obyvatel.

„Myslím, že už jsme blízko,“ řekl Dan a posadil se na svou židli. Prohrábl si rukou své hnědé krátké vlasy a zaklonil hlavu dozadu.

„Můj názor na tohle znáš,“ pověděl mu Bill a dál pokračoval v listování ve spisech.

„Ale no tak! Je na sto procent jasný, že nám tohle pomůže! Jen se podívej,“ řekl Dan a ukázal na pokreslenou mapu. „Vždyť takhle zjistíme, kde se nachází.“

„Blbost!“ vykřikl Bill a vstal. Došel k mapě a pokračoval: „Vidíš v tom snad nějakou souvislost? Já tedy ne! Ty blbý křížky jsou po celém městě. Jak z toho chceš vydedukovat, kde se ten Vamp schovává?! Hele!“ prstem ukázal na křížek v uličce poblíž náměstí. „Tady byla nalezena první oběť. A tady,“ prst se přesunul na jih ke smetišti. „Tady byla nalezena druhá. Tady třetí, tady čtvrtá, tady pátá. A vždycky na druhý straně města!“ Dan mlčel a kroutil nesouhlasně hlavou.

„Snaží se odlákat pozornost,“ řekla po chvíli Doris. Oba dva na ní pohlédli. „Ano. Vždycky útočí dost daleko od původního místa. Proč? Protože nechce, abyste jej našli. Zaútočí tam, kde to vůbec nečekáte. Jenže…“ Doris došla k nástěnce a pozorně si ji prohlédla. „…je tu jedna věc, která mi nesedí. Všechny ty oběti se nacházely na dosti viditelných místech. On chtěl, abychom je našli. Dokonce se i párkrát,“ prsty ukázala znamení pro uvozovky, „podepsal pod svou vraždu. Jenže, jak už jsem řekla, je tu jedna věc, která mi vrtá hlavou. Kde nejméně se vyskytují místa obětí?“

Dan se postavil vedle ní a podíval se po mapě. Pak ukázal na tři místa. „Ve Zvonařské ulici, na náměstí a tady, u hlavní silnice.“ Billovi už pomalu začalo docházet to, co se jim snažila Doris říct.

„Ano,“ řekl a v očích se mu zablesklo. „Tam, kde nejméně útočí, bude s největší pravděpodobností jeho úkryt.“

„Přesně tak. Hledáte vždycky jen kus od místa nalezení oběti. Dál se nedíváte.“

„Takže bychom měli prohledat tahle místa?“ ujišťoval se Dan.

„No, podle mne ano. Ale, kdo ví, jestli je tohle vůbec pravda. Taky se mohu mýlit a nic z toho nemusí být pravda.“

„No, na blondýnu jsi to odhadla docela dobře, ale máš pravdu. Zdá se to být až moc snadné, než aby to byla pravda,“ povzdychl Bill a vrátil se zpět ke spisům. Dan spolu s Doris ještě chvíli pozoroval mapu, ale pak se vrátil ke své kávě.

„Zkusit to ale můžeme,“ navrhla Doris. Bill upustil propisku na stůl a promnul si oči. Dan zívl a řekl: „No, je to vlastně jeden tip, kde bychom mohli hledat.

„Ale my už jsme přece hledali. Prošli jsme celý město a nic nenašli,“ odmítal Bill. Opřel se a natáhl si nohy před sebe.

„To jsme ale nevěděli, kde přesně hledat. Jen jsme to všude tak zběžně prohlédli, ale nedívali jsme se pozorně.“

„Ne Doris. Pokud si nebudeme jistí, že tam je, tak by to bylo mrhání časem.“

„Mrhání časem je spíš to, že tu sedíš na prdeli a nic neděláš!“ odsekla a vyšla z kanceláře.

„Teda ta tvoje nálada dokáže ale divy. Ta holka nám chce pomoct a ty ji dost hnusně odmítneš!“

„Hold to nemám v poslední době lehký!“

„A kdo v tomhle zkurveným městě asi má?!“ Dan sebral poslední koblihu ze stolu a vyšel ven. Za sebou ještě práskl dveřmi. Bill svěsil hlavu do dlaní. Chvíli přemýšlel a pak shodil všechny spisy ze stolu. „Do prdele!“ 

*** 

Brzy ráno jej probudil zvonící telefon. Utahaně se zvedl z postele a došel do své malé kanceláře plné polic s knihami. Zvedl černé sluchátko ze stolu a řekl: „Bill, kdo je tam?“ Chvíli mlčel, než souhlasně zamručel. Pak položil telefon a zívl. Poškrábal se na hlavě a vrátil se do postele. Snažil se usnout, když mu najednou došlo, co mu Dan sdělil.

„Sakra!“ rychle popadl své černé kalhoty přehozené přes křeslo a taky bílou košili, povalující se na zemi. V posteli se někdo pohnul. „Co se děje, Bille?“ zeptala se jeho žena.

„Našli jsme ho!“ 

*** 

„Konečně jsi tady,“ přivítal Billa už netrpělivý Dan.

„Promiň, že jdu tak pozdě.“ Byla ještě tma. Žluté světlo, vycházející z lamp, osvětlovalo dění kolem sebe. Sněžilo, ale ne zas tolik jak předešlou noc. Kolem policejních aut stálo několik mužů i žen, kteří se chystali vstoupit do starého rodinného domku v Kaštanové ulici.

Daniel si na sebe připevnil neprůstřelnou vestu. „Myslíš, že to bude potřeba?“ zeptal se Bill, když si k opasku připevňoval zbraň.

„Nikdy nevíš, co se stane.“

„Ale je to přece upír.“

„Já vím, ale jistota je jistota.“ Dan se provlékl rukávy své černé bundy a zapnul se. Poté odjistil zbraň a z auta vytáhl baterku.

„Podej mi taky jednu,“ houkl na něj Bill. Sebral tedy ještě jednu a hodil mu ji.

„Připravenej?“

„Jo, můžem,“ sykl Daniel a spolu s Billem došli k ostatním policistům. Ti už byli připravení.

„Takže, podle jistého telefonátu nám bylo sděleno, že se Dr. Vamp nachází tady. Chci, aby to byla rychlá akce. Vtrhneme dovnitř, zajistíme všechny místnosti. Jednu za druhou. Pokud narazíte na Vampa, střílejte, ale dejte pozor ať se nazabijete navzájem! Rozuměli?“ řekl šéf akce a ostatní přikývli.

„Skvělé, takže jdem, jdem, jdem.“

Všichni okamžitě doběhli ke vstupním dveřím. Dan se pokusil dveře otevřít. Byly zamčené. Nezbývalo tedy, než je vykopnout. Dřevo prasklo a oni se dostali dovnitř. Zbraněmi mířili před sebe a baterkami osvětlovali opuštěnou chodbu, plnou všelijakého odpadu.

„Vstupní hala zajištěna,“ oznámila jedna z policistek. Z dlouhé chodby vedlo pět dveří. Dvě napravo, dvě nalevo a jedna naproti vstupním. Po zemi se válely plechovky od piva a protrhané šaty.

„Já s Danem půjdu napravo. Vy…“ ukázal na dva starší policisty, „Vy půjdete nalevo. Cindy, ty raději počkej tady a vy ostatní jděte vpřed.“ Všichni se okamžitě dali do pohybu. Dan s Billem prošli otevřenými dveřmi do kuchyně.

Na své poměry byla celkem malá. U okna napravo s výhledem na ulici stál plynový vařič, pokryt rzí. Otevřená lednice stála vedle dveří do jídelny. I na ní se ukázal čas, ale okolní špína ji poznamenala více. U dalších zdí stály skříně sloužící pro uložení nádobí, hrnců a jídla. Všechny však byly prázdné a některé z nich rozbité.

„Uff, tady to ale vypadá,“ vylezlo z Danových úst. Baterkou si posvítil na prázdné poličky, visící na zdi. Bill prošel kolem něj a nahlédl do jídelny.

Ta byla asi dvakrát větší než kuchyň. Uprostřed stál proděravěný dřevěný stůl pokrytý velkou vrstvou prachu. Kolem něj byly tři polorozpadlé židle. Jedna s ulomenou nohou ležela na zemi a ostatní dvě byly o něj opřené.

„Kuchyň je zajištěna,“ přerušil ticho Dan.

„Dobře, jdeme dál,“ řekl Bill. Vyhýbal se rozbitým sklenicím na zemi a prošel kolem tří oken s nakřáplými skly. Dan obešel jídelní stůl z druhé strany. Míjel staré hodiny a poličky, až došel ke dveřím, které ústily do hlavní chodby.

Nahlédl jimi za roh a zkontroloval, zda Cindy dále hlídá. Byla tam.

„Psss…“ uslyšel zasyknutí. Ohlédl se. Bill jej přivolal rukou k sobě. Stál u zavřených dveří a snažil se je otevřít. Z druhé strany však byly něčím zaseklé.

„Zkus to ty,“ vyzval Dana a kousek poustoupil. Ten se do dveří opřel a zabral. Dveře nechtěly povolit, ale nakonec s nimi jen o kousek pohnul. Protáhl se jimi do dalšího pokoje. Baterka osvítila zdi polepené různými fotografiemi.

„Fíha,“ řekl a došel do středu místnosti. Celá místnost byla prázdná. Jen za dveřmi se nacházela velká skříň. Žádný další východ z místnosti nebyl. Žádná okna ani dveře.

Dan se porozhlédl po stěnách. Na fotografiích byla spousta různých věcí. Požáry domů, přírodní katastrofy, poté hory, lesy, zvířata a na některých i celé rodiny.

Když se procházel kolem fotografie vlků, pod nohama mu to zaskřípalo. Baterkou namířil na podlahu a pozorně si ji prohlédl. Rýsovaly se v ní rýhy po skrytých dveřích. Ihned si dřepnul a pokusil se je nadzvednout. Chvíli to trvalo, ale nakonec se jen s výrazným skřípotem otevřely.

Vtom se za ním ozvala rána. Rychle se otočil a namířil zbraní před sebe.

„Promiň,“ omluvil se Bill a protáhl se dovnitř. 

„Ty vole, málem jsem tě zastřelil!“

„Jen klid.“

Dan si oddechl a sklonil zbraň. Otočil se zpět k tajným dveřím a baterkou posvítil dovnitř. Dolů vedl asi pětimetrový dřevěný žebřík.

„Co jsi to našel?“

„Nejspíš jeho skrýš.“

„Chceš jít dolů?“

„Jo. Kryj mě, kdyby něco,“ řekl David a opatrně stoupnul na první příčku.

„Počkej, nechceš počkat na …“ Dan jej už však neposlouchal a slézal dolů. Bill zaklel a baterkou mu svítil na cestu. Zbraň měl připravenou kdykoliv vystřelit.

„Už tu jsem,“ ozvalo se za chvíli zezdola. „Polez dolů.“

„Blázníš?“

„Dělej!“

„Skara!“ Bill stoupnul na žebřík a vydal se dolů. Během minuty stál vedle Dana, který se díval dál do tunelu. Hliněné stěny byly podpírány dřevěnými trámy.

„Tak pojď,“ pobídl Billa Dan a vykročil chodbou dál. Cesta po pár metrech zahýbala doleva, kde končila dřevěnými dveřmi. 

Bill je otevřel. Nahlédli do malé místnosti. Na levé straně ležela otevřená rakev. Napravo byl umístěn dřevěný stůl a na něm několik nedohořelých svíček. Na zemi leželo několik svazků knih.

„Není tady,“ řekl Bill.

„Našli jsme ho,“ zašeptal nadšeně Daniel. „Našli jsme jeho skrýš. Víš, co to znamená?“

„Že už máme konec přibývání mrtvol ve městě.“

Oba dva se usmáli a prošli si celou místnost. Dan se pozastavil u černé rakve. „Nedokážu si představit, jak v tomhle může někdo spát,“ řekl a zakroutil hlavou. Bill si mezitím prohlédl popsané papíry na stole.

„Vypadá to, že si náš upír psal deník.“

„Ukaž!“ Bill podal Danovi jeden kus zežloutlého papíru. Ten si jej letmo přečetl.

„Hmm… Takže…“ Vtom jej přerušil ženský výkřik. Oba zvedli hlavu vzhůru.

„Cindy!“ hlesl Bill a okamžitě vyběhl chodbou k žebříku. Dan jej urychleně následoval. Ozvalo se několik výstřelů a křik policistů. Bill konečně vylezl nahoru, protáhl se dveřmi ven a přes jídelnu vběhl do chodby. U hlavních dveří ležela Cindy a válela se na zemi. Vydávala ze sebe různé skřeky a držela se za krk.

„Cindy!“ vykřikl Bill a doběhl k ní. Všude byla spousta krve. Klekl a odstrčil její ruku z krku. Odhalila se hluboká tržná rána.

„Sakra!“ Z ulice se ozvaly další tři výstřely. Do místnosti vběhl Dan.

„Co se stalo?“ Pak si všiml umírající Cindy. „Do prdele!“ Vytáhl z kapsy telefon a vytočil číslo na záchranku.

„Vydrž Cindy, vydrž,“ šeptal jí do ucha Bill.

Do domu vstoupil jeden z policistů. „Utekl nám.“

„Jak vám mohl do prdele utýct?! Jak?“

„Napadl Cindy, když jsme prohledávali dům. Pronásledovali jsme ho, ale byl moc rychlej.“

Bill držel Cindy za ruku a druhou ji hladil po vlasech. Pak vydechla naposledy. Všichni tři mlčeli. Dan se díval zaraženě do země. Bill zavřel její víčka a postavil se.

„Co budeme dělat teď?“ zeptal se po chvíli Dan.

„Podpálíme to tu.“ 

*** 

Budova hořela. Plameny olizovaly její střechu a vlnily se v rozbitých oknech. V přiměřené vzdálenosti stáli policisté a hasiči. Sanitka právě odvážela mrtvou Cindy do márnice. Bill pozoroval budovu, jak se pomalu rozpadá a zlověstně se usmíval.

„Teď nemá šanci se dále skrývat,“ řekl Danovi.

„Co?“

„Prohledáme všechny steré domy ve městě. V jednom z nich se určitě musel schovat. A pak ho zabijeme. Už nebude žádný Dr. Vamp. Už žádní mrtví lidé. Znovu tohle město bude klidné jako dřív.“

„Co když ho nenajdeme? Co když…“

„My ho najdeme. Musíme ho najít!“ Bill došel ke svému autu a nastoupil. Vsunul klíčky do zapalování, nastartoval a odjel. Dan dál pozoroval požár a na vrcholcích hor se objevily první paprsky slunce. 

*** 

„Slyšela jsem, že jste dnes v noci podnikli nějakou akci. Co se stalo? Bill mi nechce nic říct, pořád stojí u mapy a nadává,“ vyzvídala Doris, když kolem poledne dorazil Dan do kanceláře.

„Našli jsme jeho úkryt.“

„Vážně? A dostali jste ho?“

„Ne utekl nám. A zabil Cindy.“ Doris vyvalila oči a rukama si zakryla ústa. „Pane bože.“

„Konečně ses objevil,“ řekl Bill, když vešel do místnosti a do hrnku si nalil kafe z konvice.

„Museli jsme počkat, až požár skončí. Zkontrolovat, jestli bylo všechno zničeno.“

„Dělej, pojď mi pomoct hledat, kde by se mohl skrýt.“ Oba dva došli k mapě. „Vyznačil jsem několik míst, kde by mohl být. Tady, tady a tady,“ ukazoval na zakroužkovaná místa na mapě. Pak si dal ruce v bok a podíval se na Dana.

„Hmm… A co třeba tady?“ řekl on a ukázal na park.

„V parku? Co by tam dělal?“

„No, vloni jsme tam přece našli ten podzemní úkryt.“

„Jo, to je pravda. No, budeme to muset všechno do večera prohledat.“

„Tak, a kam půjdeme nejdřív?“

„Pravděpodobnější bude, že se schoval v některém z těch baráků. Tak prohledám nejdříve je. Pokud by tam nebyl, zkusíme se podívat do toho parku.“

„Dobře. Já se půjdu podívat ke stadionu a s sebou vezmu ještě někoho.“

„Jo, já se ještě stavím domů a pak půjdu zkontrolovat ten opuštěný dům na kraji města.“

„Co budeš dělat doma?“

„Miriam tak trochu šílí. Měl bych za ní jít a uklidnit ji.“

„No, dělej jak myslíš. Ale hlavně si pohni. Jestli ho do večera nenajdem, tak jsme v prdeli.“ Dan jej poplácal po ramenech a odešel. Bill si vzal svou bundu, kterou měl přehozenou přes židli a vydal se domů. 

*** 

„Miriam?“ zvolal, když klíčem otevřel dveře svého bytu. Ani se nevyzouval. Přešel přes chodbu a nahlédl do prvních dveří. V kuchyni nebyla. Šel tedy dál. Našel ji až v obývacím pokoji. Seděla na gauči. Nepřítomně hleděla před sebe a v ruce držela flašku whisky.

„Miriam?“ Otočila se. Pohlédla na něj a napila se. Pak od něj odvrátila zrak.

„Co se děje?“

„Co by se dělo. Já sedím doma a ty jsi neustále někde pryč.“

„Mám přece práci.“

„Ovšem. Ty a tvoje práce. Jak dlouho už toho Dr. Vampa hledáte co? Nebude to už snad rok? A pořád jste ho nedopadli. Co jste to vůbec za policisty, když ani za rok nedokážete najít jednoho blbýho upíra!“

„Ty si myslíš, že nic neděláme?“

„Děláte, ale ne dost. Kdybyste dobře odváděli svou práci, tak už jste ho dopadli.“

„Taky by sis tu práci mohla zkusit sama!“

Nastala dlouhá chvíle ticha. Bill nevěděl co ještě říct. Miriam dál popíjela z flašky, až nakonec řekla: „Chci se rozvést.“

„Cože?“

„Slyšel jsi. Chci se s tebou rozvést. Už nemám náladu žít celé dny sama a vidět tě jen jak ráno odcházíš do práce. Každý normální manžel by alespoň chvíli strávil doma, ale ty ne! Proto se chci rozvést.“

„Jak chceš!“ řekl Bill a z místnosti odešel. Prošel chodbou a vyšel dveřmi ven. Pak jimi práskl a nasedl do auta. Hlavu svěsil do dlaní a nemohl uvěřit, co se právě teď stalo. Kroutil nevěřícně hlavou a pak několikrát udeřil do volantu. Když se konečně uklidnil, nastartoval a jel k domu, kde si myslel, že se Dr. Vamp ukrývá.  

*** 

Už se stmívalo, když Dan zaparkoval auto kousek od parku. Podíval se na hodinky a pak vystoupil. Z opasku vytáhl zbraň a vysílačku.

„Tady Dan, jsem na místě.“

„Počkej na mě, za chvíli jsem tam,“ ozval se Billův hlas.

„Ne, musím to tam zkontrolovat, dokud je ještě světlo.“ Ukončil přenos a vydal se parkem ke starému úkrytu. Když tam došel, byla už tma. Dřevěný poklop nebyl na rozdíl od okolní krajiny pokryt sněhem. Musí tam být.

Dan odjistil zbraň a poklop otevřel. Ze zadní kapsy kalhot vytáhl baterku a nasvítil jí dolů. Bylo to asi dva metry pod zemí. Seskočil tam a rozhlédl se. Chodba pokračovala několik metrů a ústila do malé místnosti. Dan šel pomalu vpřed, ale když došel do místnosti, zjistil, že je prázdná.

„Sakra!“

Vytáhl tedy znovu vysílačku a ozval se Billovi: „Tak tady taky není.“

„Jseš si jistý?“

„Jo, nic tady není.“ Dan vysílačku vypnul a šel zpátky ven. Vylezl zpět nahoru do parku a dveře zavřel. Vtom za sebou uslyšel praskot větví. Instinktivně se otočil a namířil před sebe zbraní.

Něco jej však porazilo na zem a ani nestačil vystřelit. Zbraň mu vylétla z rukou a sníh kolem potřísnila krev. Dan spadl zády na zem a chytil se za krk. Z tržné rány mu tekla horká krev, která stékala po jeho rukách a kapala na zem. 

Chrčel bolestí. Krev se mu dostávala do úst, a tak ji musel vykašlat. Teprve pak si všiml siluety postavy stojící kousek od něj. Byl to on.

Tváře měl úplně bíle, jeho tělo zahaloval dlouhý černý plášť a byl bosý. Svýma rudýma očima pozoroval Dana a usmíval se. Měl radost z jeho utrpení.

Pak se pohnul směrem k Danovi. Lehkými kroky jej obešel, až stanul u jeho hlavy. Pomalu se sklonil až k jeho tváři. Nosem nasál vzduch a levou rukou oddělal Danovu ruku z krku. Ten zaúpět bolestí. Pak strčil prst pravé ruky do jeho rány.

Dan myslel, že z bolesti zešílí. Po tváři mu stékaly slzy, začal ztrácet vědomí. Dr. Vamp vytáhl prst z rány a olízl jej. Pak se usmál a pomalu vstal. Daniel jej s hrůzou pozoroval. Upír vycenil své tesáky. Pak se otočil a vyrazil směrem do města.

Dan začal řvát bolestí. Dr. Vamp se po něm ani neohlédl. Řval o pomoc tak hlasitě, jak jen mohl. Ale ta přišla pozdě. 

*** 

„Proč jsi sakra nepočkal ty hlupáku!“ řekl Bill, když se skláněl nad Danovým tělem.

„Sakra, sakra, sakra! Co horšího se ještě může stát?“ Dal se do pláče a sevřel jeho tělo v náručí. Po několika minutách zavolal záchranku. Do pěti minut uslyšel, jak se z ulice ozývá siréna houkající sanitky. 

*** 

Zvonek donutil Miriam vstát a dojít ke dveřím. Hlupák jeden, pomyslela si. Jestli si myslí, že mě teď bude žadonit o odpuštění, tak to se teda pěkně plete. Pěkně ho teďka dodělám tak, že se sem už nikdy nevrátí. Otevřela zámek nahoře a pak i dole. Otočila klíčkem ve dveřích a chtěla otevřít, když vtom jí to došlo. Bill má přece své vlastní klíče.

To už však bylo pozdě. Z venku někdo vyrazil dveře a ona narazila zády do zdi. Svalila se na zem a udeřila se do hlavy. Ještě než omdlela, stačila si všimnout upíra, jak vchází dovnitř. 

*** 

Pomohl jim naložit Danovo tělo do auta. Pak k němu přišla Doris. „Je mi to líto.“

„Mě taky,“ řekl jí a objal ji. Dala se do pláče.

„Nikdy jsem mu neřekla, jak ho mám ráda.“

„Myslím, že on to věděl. A že tě měl taky rád.“

„Vážně?“

„Jo, někdy o tobě mluvil jako o bohyni.“ Zasmála se.

„Měla bys jít raději domů. Zamkni se a nikomu neotvírej. Dokud je tady někde venku, není nikdo v bezpečí.“

„Dobře.“ Políbila jej na tvář a odešla. Bill si promnul oči a nastoupil do auta. Otřel si slzy a nastartoval. Jel rychle. Chtěl být co nejdříve doma. 

*** 

První, čeho si všiml, byly rozražené dveře.

„Miriam?“ vykřikl a vytáhl zbraň. Nahlédl dovnitř svého bytu. Ležela v chodbě. Tváří dolů. Všude kolem ní byly střepy skla a kusy dřeva. Doběhl k ní a otočil ji. Byla mrtvá. Na krku měla stopy po upířích zubech.

„Ty hajzle!“ vykřikl bezmocně. Sevřel ji v náručí a hladil jí po vlasech. Brečel. Za jediný den mu zemřel jeho nejlepší přítel a manželka. Seděl tam a držel ji asi dvě hodiny. Potom vstal a naštvaně vyšel z bytu ven. Byl odhodlaný, že Dr. Vampa zabije ještě dnes. 

*** 

Jezdil autem sem a tam. Díval se do všech temných uliček, ale nemohl ho najít. Zamířil tedy k parku, kde doufal, že se objeví. Vyrazil k podzemnímu úkrytu. Nebyl tam však.

Šel tedy zpět k autu, když dostal spasný nápad. Otočil se a šel přes park na sever. Asi kilometr od něj se nacházely první hory. Určitě se schovává v jedné z těch jeskyní.

Dorazil k nim během dvaceti minut.

„Hej! Seš tady, ty hajzle?!“ Nedostalo se mu však odpovědi. Neodradilo jej to však a vydal se dovnitř. Baterkou si svítil na cestu, ale nenašel po něm žádné stopy. Když mu došlo, že to nemá cenu, vrátil se zpět k autu. Zrovna když nasedal, všiml si, jak vedle jednoho smrku někdo stojí. Přimhouřil oči, aby poznal, kdo to je.

Hned mu došlo, že to je on. Práskl tedy dveřmi auta a vydal se k němu. Namířil na něj zbraň a vystřelil. Vampovi ta však nic neudělalo.

„Ó, jak dojemné. Vdovec, který se snaží o pomstu. Namáháš se ale zbytečně, tvá zbraň mi nic neudělá.“

„Zabil jsi je, ty jeden zkurvysynu!“

„A vy jste mi zase podpálili domov. Nejdřív jsem tedy zabil ho, když už se tak nabízel, tak sám uprostřed parku. Původně jsem chtěl zabít vás hned po něm, ale smlsnout si na vaší ženě mi přišlo lákavější.“

„Jen počkej, až tě zabiju!“

„O tom dost silně pochybuji, ale kdyby jen přeci, tak se upírů v tomhle městě nezbavíte.“

„I kdyby sem přišli další, vyhubíme je!“

„Vážně? Tak proč už jste nás nezabili víc. Vždyť je nás v tomto městě už tolik.“

„Cože?“

„Vy to nevíte? Tak to je dost ubohé.“

„Lžeš! Prohledali jsme všechny domy. Nikdy jsme nemohli najít tebe, natož pak ostatní.“

„A nenapadlo vás, že by nám mohl někdo pomáhat? Třeba jako vaše kamarádka Doris? Ta sladká dívenka, která tak šíleně touží stát se jedním z nás.“

Billovi přejel mráz po zádech. Jak jen mohla? „Soudě podle vašeho výrazu jste o tom ani neměli páru. To ona nám říkala, kam se hodláte podívat. Řekla nám vše.“

„Ta mrcha!“

„Teď už je pozdě ji soudit. Zemře stejně jako vy ostatní. A to ještě dnes. Musím však přiznat, že nám byla dost užitečná, ale proměnit ji na upíra, to by byl hřích. A teď, jelikož nám běží čas, se rozlučte se životem.“

„Mě nezabijete!“

„Vsadíte se?“ Bill na Vampa vystřelil. Nic mu to však neudělalo. Odhodil zbraň a rozeběhl se ke svému autu. Upír byl hned za ním. Když otvíral dveře, Dr. Vamp ho chytil za krk a odhodil směrem k rodinnému domku. Bill dopadl na dřevěný plot a rozbil jej. Upír se k němu blížil.

Bill popadl kus ostrého dřeva a připravil se k útoku. Vamp se nezastavoval. Už byl kousek od něj, ale Bill stále čekal. Pak zaútočil. Upír se však dřevu vyhnul a podrazil Billovi nohy. Spadl na zem a zaúpěl.

„Teď zemři,“ řekl Dr. Vamp a připravil se kousnout do jeho hrdla. Bill však na poslední chvíli udělal ještě jeden výpad. Přímo do upírova srdce. Ten zařval bolestí. Svalil se na zem a svíjel se ve velkých křečích. Trvalo několik minut, než se přestal hýbat.

Bill zhluboka oddechoval a po chvíli vstal. Když už stál n nohou, uslyšel za sebou cvaknutí pistole. Otočil se. Stála tam Doris a mířila na něj jeho vlastní zbraní.

„Zabil jsi ho! Teď už se nikdy nebudu moct stát upírem!“

„Tys jim pomáhala! Ty děvko! Kvůli tobě zemřel Dan a moje žena. A taky spousta ostatních!“

„Podstoupila jsem riziko! Věčný život není zadarmo.“

„Věčný život? Jen se podívej na něj!“

„Proč? Abys odlákal mou pozornost a mohl utýct? Na to zapomeň. Za to, že jsi mi zničil život, zničím já ten tvůj!“

„Oh, ale ty nevíš ještě jednu věc. On tě mezi upíry ani přijmout nechtěl. Dnes tě dokonce plánoval zbavit!“

„Zmlkni!“ vykřikla a střelila jej do nohy. Bill spadl na zem a zařval bolestí. „Kurva!“

„Lžeš! On by mě přijal. Slíbil mi to! Ale kvůli tobě je všechno v prdeli! Je mrtvý a své slovo už nemůže dodržet. Nemá cenu už proto žít! Ale ještě než se zabiju. Pošlu do pekel i tebe!“ Nabila zbraň a namířila mu ji na hlavu.

„Ne, nedělej to prosím. Ne!“ Pak vystřelila. Ohlušující rána se prohnala celým městem. Krev vystříkla všude kolem. Billovo tělo opustil život. Ve zbrani zbýval poslední náboj. Doris se nadechla a poté vložila hlaveň do svých úst. Ozval se poslední výstřel a Kenfort obklopilo hrobové ticho.

Tato povídka byla zveřejněna dne: 14.2.2010