Anděl

Počasí se toho rána nevyvedlo. Meteorologové hlásili až čtyřiceti stupňová vedra a nakonec bylo pod mrakem a chladno. Bylo pondělí, řídila jsem své staré červené Suzuki a jela do své nové práce.

Měla jsem obrovské štěstí, že jsem ji dostala. Nedostatek volných míst po celém státě mě donutil dělat práci, na kterou bych nejraději zapomněla. Zvlášť na věci, které jsem musela dělat.

Proto nabídka dělat doktorku v jednom blázinci daleko od města byla šance, na kterou jsem těch několik let čekala. A já ji využila.

Zesílila jsem rádio a snažila se na svůj minulý život nemyslet. Teď už mám normální práci. Teď už konečně mohu začít trochu žít.

Projela jsem kolem cedule značící odbočku k blázinci u svatého Toma. Zpomalila jsem a na křižovatce odbočila doprava. Stará asfaltka stoupala mírně vzhůru a lehce se točila doleva. Les ji kryl, skoro jako by nechtěl, aby po ní někdo jezdil.

Jela jsem pomalu. Nebylo nač spěchat. Bylo teprve půl deváté a já tam měla být až na deset.

Po několika minutách jsem vyjela na vykácené prostranství. Byla z něj vidět hlavní silnice, po které jsem ještě před chvíli jela. Zastavila jsem auto a vystoupila. Nasála jsem chladný vzduch a vychutnávala si ten klid, který mne obklopoval. Zvolna jsem došla ke kamenné zídce, opřela si o ni lokty a pohlédla dolů. Asi sto metrů pode mnou se nacházela hlavní silnice a ústila do tunelu, který si razil cestu skrz celý kopec.

Povzdychla jsem a podívala se na oblohu. Ještě že dnes není vedro, pomyslela jsem si a vrátila se k autu. Jela jsem po cestě dál a zmizela opět v lese. Blázinec už však nebyl daleko. Už z dáli jsem viděla jeho otevřenou bránu.

Vjela jsem do areálu a zaparkovala na jednom z míst před jeho budovou.

Měl čtyři patra. Dříve asi bílé zdi byly nyní šedé. Měl klasickou plochou střechu, okna byla veliká a hlavní dveře, umístěné ve středu budovy, vypadaly, že už dlouho nevydrží.

Vypnula jsem motor vozu a ještě se na chvíli zamyslela. Až po několika minutách jsem se konečně odhodlala vystoupit a zamířit ke dveřím.

Probouzím se. Ještě je noc. Pode mnou tvrdá postel. Jediné, co vidím, jsou střípky událostí. Nevím jakých. Objevují se rychle za sebou. Jediné, co vím, je, že je musím nakreslit.

Odhrnuji tenkou bílou přikrývku ze svého těla. Bosé nohy tiše dopadají na ledové dlaždice. Vstávám a jdu k malému stolku u zdi. Usedám na židli a má ruka nahmatá spínač lampy. Světlo odhalí můj černý deník. Otevírám jej na prázdné stránce, hned za mými předchozími kresbami.

Najednou vidím další střípek. Úplně zřetelný a se všemi těmi detaily. Ani jsem necítil, jak mé prsty sevřely tužku a začaly s ní jezdit po papíře. Vidím jen, jak jdu po schodech. A pak se přede mnou objeví dveře. Cítím, jak se mi chvějí ruce, jak se mi na čele objevují malinké kapičky potu. Dveře se otevřou.

Má ruka jezdí po papíře, začínají se objevovat první tvary. Jsem na střeše několika patrové budovy. Na nebi září měsíc. Rozhlédnu se kolem a pak ji spatřím. V bílých šatech vlajících ve větru. Stojící na okraji střechy, hledící dolů. Je to anděl. Blížím se k ní.

Ruka sahá po jiné tužce. Otáčím papír, kreslím nový obraz. Kreslím ji.

Jsem jen kousek od ní, když se otočí. Na její tváři se objeví úsměv. Pozvedne ke mně ruku.

„Pojď,“ řekne a její hlas se mi rozlehne v uších. Už se téměř dotýkám jejích prstů, když se vše zpomalí. Její tělo se pomalu naklání dozadu. Padá. A já padám s ní. Stále se usmívá, dívá se mi do očí. A zem se blíží a blíží.

Odkládám tužku a zavírám knihu. Nikdo teď nesmí vidět mé kresby. Ne do úsvitu. Vracím se k posteli, svůj deník pevně svírám v rukou. Dávám jej pod polštář a ulehám. Ještě zbývají dvě hodiny, než mě doktorka probudí. A pak půjdeme na snídani. Vždycky chodíme. Usměji se a usínám.

Ráno jsem do práce dorazila opět o něco dřív. Měla jsem dobrou náladu a to nejen díky tomu, že mě včera veškerý personál ihned přijal mezi sebe.

Když jsem otevřela kancelář doktora Gerenhema, seděl za svým stolem a něco psal.

„Ach, vy už jste tady?“ byla jeho první slova, když ke mně obrátil zrak. Odložil propisku a vstal.

„Jo,“ řekla jsem a porozhlédla se po kanceláři. Stohy papírů a složek se válely všude, kam jsem se podívala. Ve všech policích, skříních a taky na zemi.

„Mám tady tak trochu zmatek, tak jestli nebude vadit, když…“ začal, když ke mně došel.

„Tohle všechno jsou složky pacientů?“ přerušila jsem ho.

„Tohle?“ zeptal se a ukázal na papíry kolem, „pouze většina, ale jen těch, co už tu nemáme. Zbytek jsou staré účty.“

„Hmm…“

„Dobře. Ehm… včera jsme se domluvili, že vám dnes ukážu všechny pacienty.“

„Jo,“ přikývla jsem.

„Ehm… Můžeme tedy jít? Nebo se chcete…“ zeptal se nejistě.

„Ovšem. Já, jen jsem se tak trochu zamyslela,“ vyhrkla jsem a vyšla na chodbu.

„V pořádku,“ řekl doktor Gerenhem a zavřel za sebou dveře. Spolu jsme se vydali do přístupové haly, ze které vedlo schodiště do dalších poschodí.

„Jelo se vám dobře?“ zeptal se, když jsme míjeli sestru, sedící v přijímací hale, která zvedala telefony a věnovala se nově příchozím, kteří sem dorazili maximálně jednou za měsíc. Doktor ji lehkým zdvižením hlavy pozdravil. Sestra se usmála a vrátila se zpět k luštění křížovky.

„Jo. Takhle brzy provoz ještě nebývá. Ale odpoledne… To je jiná.“

„Neuvažovala jste, že byste se přestěhovala někam poblíž? Cestovat každý den takhle daleko není moc levné.“

„Přemýšlela jsem o tom, ale ještě nebyl čas se podívat po volných bytech a tak.“

„Rozumím,“ přitakal doktor Gerenhem a zastavil se před dveřmi vedoucími k prvním pokojům.

„Takže, máme tu zrovna dvacet tři pacientů, rozmístěných po patrech, podle jejich vážnosti. První tři, ty nejtěžší případy, máme hned tady v přízemí před námi. Kuchyň s jídelnou, jak víte, je na druhé straně chodby.“ Otočil se a šel zpět do haly. „V prvním patře máme dalších šest,“ říkal, když stoupal po schodech nahoru.

„No a do druhého a třetího patra jsme hodili ten zbytek.“

„Takže ve čtvrtém patře nikdo není?“ zeptala jsem se.

Doktor se zastavil na posledním schodě třetího patra a otočil se.

„Ne. Alespoň se nemusíme tolik naběhat, když se něco stane.“

„Pravda,“ řekla jsem a vydala se chodbou za ním. Všechny patra měly stejné rozmístění pokojů. Čtyři ve východním křídle a čtyři v západním. Každé toto oddělení bylo odděleno dveřmi a mezi nimi chodbou se schodištěm.

Doktor Gerenhem se vydal dveřmi napravo a vydal se skrz chodbu až na její úplný konec.

„Každých patnáct minut chodíme na obchůzky, abychom zjistili, zda je všechno v pořádku. Na každém patře máme dva zvonky, které používáme tehdy, když se nám pacient vymkne kontrole. Rozhodně se je nesnažte uklidnit sama, už párkrát došlo k několika úrazům.

Zastavil se a ukázal na dveře za sebou.

„Tady je nouzové schodiště, ale nepoužíváme jej. Na rozdíl od hlavního vede na střechu.“

„Aha,“ přikývla jsem.

„A teď vám ukážu pacienty.“

„Dobře,“ řekla jsem a následovala jej k pokoji s číslem 8.

Ozvalo se zachrastění klíčů a dveře se otevřely. Muž v bílém úboru s rozcuchanými krátkými vlasy zvedl zrak od knihy a pohlédl na muže a ženu, kteří právě přišli do jeho pokoje.

„Tohle je John Hurby. Poslední pacient v tomto patře,“ řekl doktor Gerenhem a usmál se na třiatřicetiletého muže, opírajícího se o bílou stěnu na svém lůžku.

„Zdravím,“ řekla žena. John se na ni kriticky podíval. Měla dlouhé černé vlasy a tmavé zelené oči. Usmívala se, i když nechápal proč. Možná se jen snažila tvářit mile, stejně jako všichni ostatní v tomto ústavě. Ale on věděl, že to jen předstírá, protože si stejně myslí, že je šílenec. Jenže on není.

„Johne, tohle je doktorka Lucy Lawsonová,“ představil ženu vedle sebe doktor Gerenhem. „Je tu nová, takže se k ní zkus chovat mile.“

„Doufám, že budete lepší než Danny,“ řekl John a postavil se. Došel k doktorce a podal jí ruku.

„Kdo je Danny?“ zeptala se, když stisknutí povolilo.

„Ten hajzl, co myslel, že si dělat prdel z bláznů je sranda.“

Nastala trapná chvíle ticha, kterou přerušil až Gerenhem.

„No, tady Lucy určitě bude lepší než on. Že ano?“ pohlédl na ženu doktor a téměř nepostřehnutelným kývnutím ji pobídl k odpovědi.

„Samozřejmě,“ řekla žena. „Nehodlám tady nikomu ubližovat.“

„To doufám,“ řekl John a vrátil se zpět ke svému lůžku. „Bylo by nepříjemné, kdybyste dopadla jak on.“

„Cože?“ znejistila doktorka a podívala se na muže vedle sebe.

„Myslím, že už je čas jít,“ řekl pohotově Gerenhem a lehce postrčil Lawsonovou z pokoje. „Máme před sebou ještě hodně pacientů.“

Dveře se zavřely a znovu zachrastily klíče, když doktor zamykal. John se chladně usmál a došel k oknu. Chytil se studených mříží a opřel o ně hlavu. Pozoroval ptáky, kteří měli na dubu za blázincem hnízdo.

Povzdychl si. Kéž by mohl být zase volný, jako oni. Zahalen vzpomínkami na svůj život ulehl na svou postel a v rukách sevřel svou oblíbenou knihu. Než se dal znovu do čtení, po tváři mu stekla slza.     

Dívám se na své kresby. Vidím v nich to, co jsem viděl v noci. Střechu. Měsíc. Ji - Anděla. Ten její úsměv a ten pohled, kterým se na mě dívá.

Slyším hlasy z chodby. Jsou dva. Patřící muži a ženě.  Zvedám se od stolu, svůj deník zavírám a tisknu ke své hrudi. Jdu ke dveřím. Poslouchám, co říkají.

„…byl strašný hulvát. Žádný z pacientů ho tady neměl rád. Nakonec se mu stala jedna nehoda a on naštěstí odešel,“ říká mužský hlas.

„Nehoda?“ slyším říkat ženu. Hlasy jsou už blízko. Ozývají se kroky. Zastavují se přede dveřmi. Mými dveřmi.

„Jednou se John neudržel a vrazil mu propisku do krku.“

Ticho. Slyším jen jeden dech. Žena je v šoku.

„Ale nemusíte se ničeho obávat Lucy, John je opravdu milý. Ani nevypadá na blázna jako všichni ostatní.“

„Ale je, že ano?“ ptá se žena.

„Ano. A docela těžký případ. I když dost komplikovaný.“

„A jak se sem vůbec dostal?“

„Možná byste se měla zeptat jeho.“

„Jeho?“ říká žena překvapeně.

„Ano. Řekne vám všechno, co se stalo. Je to smutná událost. Připadá mu jako normální, ale… Až vám to bude říkat, pochopíte.“

Chrastění klíčů. Ustupuji o pár kroků vzad. Dveře se otvírají.

„Doktore Gerenheme,“ říkám hned, jak muž vstupuje do dveří. Otvírám svůj deník a ukazuji mu své nové malby. „Podívejte, co jsem dnes nakreslil.“

„Ukaž,“ říká, zatímco klíče strká do kapsy a do rukou bere můj deník. Listuje jím a pozorně se dívá na každý obraz. Za ním se objeví žena.

„Kdo je tohle Tomy?“ ptá se doktor a ukazuje mi JEJÍ obraz. Obraz anděla.

„Já vás znám,“ říkám a ukazuji na černovlásku za Gerenhemem.

„Mě?“ říká zaskočeně žena a nejistě se podívá na doktora.

„Jo,“ povídám a beru od muže deník. Chvíli v něm listuji, až najdu jednu kresbu. Ženy v dešti, s deštníkem v rukou. Stojící u auta a snažící se jej otevřít.

„To jste vy,“ ukazuji na obrázek ve své knize a otáčím ho, aby jej viděla. Žena si obraz prohlíží. V jejích očích něco vidím. Je to úžas. Co jiného by to pak bylo?

„Ehm… Tomy, tohle je naše nová doktorka Lucy Lawsonová. Bude tě mít na starost.“

Doktorka odvrací zrak od kreby a dívá se na mě. „Těší mě,“ říká, už trochu jistěji než před chvílí. Podívám se na doktora a říkám: „Je to anděl.“

„Co prosím?“ nechápe doktorka.

„Ona,“ ukazuji jim kresbu, kterou jsem dnes večer nakreslil. „Chtěl jste to přece vědět.“

„Ano,“ přikyvuje doktor, „je to anděl.“ Usměje se. Oplácím mu úsměv. Podívá se na doktorku Lawsonovou a pak pohledem zamíří opět ke mně.

„Tak, Tomy, musím s doktorkou zařídit ještě pár věcí, ale pak se určitě přijdu podívat na ty kresby pozorněji.“

„Dobře doktore Gerenheme.“

Oba dva vycházejí z místnosti. Už se chystají zavřít dveře, když ještě zavolám: „Nezapomeňte si zítra vzít deštník, doktorko Lawsonová, ať nezmoknete.“ Nechápavě se na mne podívá. Dveře se zavřou.

Usmívám se. Dnes mám dobrou náladu. Deník pokládám na stůl a lehám si na postel. Kručí mi v žaludku. Ale oběd bude už brzy.

„Kolik tomu mladíkovi vlastně je?“ zeptala jsem se Stevena Gerenhema, když jsme scházeli do prvního patra.

„Tento rok mu bude devatenáct,“ odpověděl mi.

„Ach, chudák,“ povzdechla jsem a následovala ho do dalších dveří. Během půl hodiny jsme obešli zbytek pacientů.

„Tak, to jsou všichni, co tu jsou,“ řekl Steven, když zamkl poslední pokoj. Promnula jsem si oči a zívla.

„Prohlídka vás zmohla?“ zeptal se.

„Ne, jen… Je tady takový klid oproti městu. Člověk by si hned lehnul a spal.“

„Tohle znám. Taky jsem tohle zažil, když jsem tu začal pracovat.“

Usmála jsem se a následovala jej k jeho pracovně.

„Jen ještě ohledně toho jak to tu chodí,“ zastavil se před svými dveřmi a podíval se na své staré hodinky. „Oběd pro pacienty podáváme ve dvanáct, což je asi za čtyřicet minut. Nejdříve chodí ti z přízemí a prvního patra. A po nich ten zbytek.

Takže pokud chcete, můžete si na chvilku odpočinout. Před dvanáctou se ale dostavte do jídelny, pomůžete ostatním sestrám s pacienty.“

„Dobře,“ řekla jsem. Doktor zmizel ve své kanceláři a já zamířila do místnosti, kde si mohl personál ve svém volném čase dělat, co chtěl. Když jsem tam došla, už tam pár sester bylo.

Chtěla jsem si na chvíli lehnout, ale nakonec jsem se s nimi dala do řeči. A než jsem se nadála, šli jsme pro pacienty.

John Hurby už netrpělivě seděl na kraji postele a čekal, až přijde sestra a odvede ho na oběd. Dočkal se.

Dveře se otevřely a do pokoje vstoupila žena. Byla to ta nová doktorka.

„Takže, ehm…“ zarazila se a chvíli ji trvalo, než si konečně vzpomněla na jméno, „Johne, dnes to dělám poprvé, takže doufám, že mi nebudete dělat problémy.“

John se zvedl a zamířil k ní. Za doktorkou stála ještě jedna ze sester, pozorující jej, jestli se nechystá o pokus o útěk.

„Nemusíte se bát, doktorko Lawsonová,“ řekl pacient a zastavil se těsně u ní. Ta jej pevně chytila za rameno a vedla jej chodbou směrem ke schodišti.

„Víte co mi připadá zvláštní?“ zeptala se doktorka, když začali scházet po schodech dolů.

„Hm?“ vydal ze sebe John a otočil k ní hlavu. Nezastavil se, i když neviděl na cestu.

„Vy vůbec nevypadáte na blázna.“

„Já nejsem blázen.“

„Opravdu?“ nevěřila žena a spolu s ním překonala poslední schod.

„Opravdu,“ potvrdil John a otočil se, aby opět viděl, kam jde.

„Tak proč jste tady?“

John se zastavil. Doktorka znejistěla a už levou rukou hrábla do své kapsy pro injekci, kterou jí sestry daly pro případ, kdyby musela pacienty rychle uspat.

„Vím, kam tím směřujete,“ řekl John chladně. „Chcete se dozvědět, co se mi stalo a pak si ze mě dělat prdel jak Danny.“

„Ne, to nechci. Jen chci vědět, jak jste se sem dostal.“

John se dal znovu do pohybu a Lucy si v duchu oddechla. Už myslela, že tu injekci bude muset použít.

„Možná někdy jindy,“ odmítl ji John a už nejevil žádné známky toho, že by se s ní chtěl ještě bavit. Doktorka Lawsonová to poznala a už mlčela. Ani po obědě, když jej odváděla zpět do pokoje, se s ním nepokoušela hodit řeč.

Když zavřela, zamkla dveře od jeho pokoje a tiše povzdechla. Ale vždyť to ani nechci vědět, pomyslela si a vydala se chodbou do přízemí.

Pršelo. A to dost hodně. Bylo půl šesté a mě už dávno skončila směna. Vylezla jsem ven, roztáhla svůj rudý deštník, zamířila k autu a snažila se jej otevřít.

Když se mi to povedlo, nasedla jsem a nastartovala. A pak se to stalo. Motor chcípl. Marně jsem se pokoušela jej znovu nahodit.

Proto jsem se vrátila zpět do budovy. Doktor Gerenhem už dávno odjel, takže mne nemohl svézt a ti ostatní, co tu teď byli, měli zrovna šichtu.

„Co se děje?“ zeptala se mě Nora na přijímačce, když jsem složila deštník.

„Auto nechce jet. Nejspíš tady budu muset zůstat,“ odpověděla jsem. Nora, asi čtyřicetiletá žena trochu silnější postavy, tu dělala něco přes deset let. Z ostatních sester jsem si ji oblíbila asi nejvíc.

„Tak zkus zavolat do servisu, možná sem někoho pošlou a on ti to opraví,“ navrhla.

„V takovém dešti asi těžko,“ odvětila jsem. „Co se dá dělat, budu tady muset přespat.“

„No jak myslíš,“ řekla Nora. Zazvonil telefon. Okamžitě jej zvedla. Byl to její manžel. Nechala jsem ji, ať si popovídá a šla si odpočinout. V přízemí jsme měli jeden pokoj, ve kterém jsme si mohli lehnout, pokud jsme chtěli. Byly v něm čtyři jednoduché postele. Na jednu jsem si lehla a zadívala se do stropu.

Byla to smůla, že se to stalo zrovna teď. A pak mě to trklo. Ten mladík s těmi svými kresbami. Zvlášť jedna z nich. Žena v dešti, s deštníkem v ruce, snažící se otevřít auto.

Určitě to byla náhoda. Musela být. Jak by přece jinak mohl… Ale jsem já to hloupá. Prostě mu jeden obrázek sedl na mě, to je všechno. A o tom, že bude pršet, se mohl dozvědět od sester, když ho šli zkontrolovat.

Vstala jsem. Ale můžu se ho na to zeptat. Sundala jsem ze sebe mokrou bundu a přehodila ji přes okraj postele. Prohrábla jsem si své mokré vlasy a vyšla z pokoje. Ze své skříňky v šatně jsem si vzala klíče a po schodech vyšlapala do druhého patra.

Prší. Slyším, jak kapky deště hustě dopadají na okenní parapet a bubnují tak do rytmu písničky, kterou si v duchu zpívám. Ležím klidně na své posteli s rukama pod hlavou a vzpomínám na život, před tímhle vším.

Chrastění klíčů. Otáčím hlavu směrem ke dveřím, hádám, kdo se v nich objeví. Je to ta nová doktorka.

„Ahoj Tomy,“ říká a vchází do pokoje. Zavírá za sebou dveře a pomalu jde ke mně. Zvedám se z postele do sedu.

„Dobrý den, doktorko Lawsonová,“ zdravím ji, když už je skoro u mě.

„Chci se na něco zeptat Tomy. Ty kresby, co si kreslíš,“ sedá vedle mě a neustále mě pozoruje. „Zvlášť ta, kterou jsi mi včera ukazoval. Jak vůbec víš, že jsem to byla já?“

„Viděl jsem to,“ říkám a vytahuji svůj deník zpod polštáře. „Kde jsi to viděl?“

„Ve svých snech,“ odpovídám a nalistuji kresbu, o které se zmínila.

„Chceš říct, že jsi mě viděl ve svých snech ještě dřív, než jsi mě viděl doopravdy?“

„Já jen kreslím, to co vidím,“ odpovídám a listuji až na poslední kresbu.

„Je pěkná,“ říká doktorka a dívá se na můj poslední výtvor.

„Je to anděl,“ říkám a podívám se na ni.

„Ovšemže je,“ potvrzuje a vstává. Dívám se, jak jde ke dveřím a otevírá je.

„Měj se Tomy,“ říká a odchází ven. Svůj zrak obracím zpět k obrazu. Doufám, že ji ve svých snech znovu uvidím. Musím. Zavírám deník a ukládám jej zpět pod polštář. Opět si začínám broukat písničku a déšť mi do něj příjemně bubnuje. A s ním se pokojem rozléhá můj tichý zpěv.

She´s got you high and you don´t even know yet,

She´s got you high and you don´t even know yet...

John se procházel po pokoji a přemýšlel. Déšť jej vždy zneklidňoval. Nevěděl proč, ale bylo tomu tak. Musel potom něco dělat. Bylo jedno co. Nedokázal prostě sedět a poslouchat, jak déšť naráží do skleněných oken.  Kdyby si tak mohl zapnout rádio. Jenže to mu nikdy sestry nepovolí.

Bezpečností důvody, jak říkaly. Pche. Přece si nemyslí, že by je tím přístrojem mohl zabít nebo jo? A prej, kdo je tady blázen.

Posadil se na postel a svěsil hlavu do dlaní. Zhluboka se nadechl. Nechal, ať mu vzduch naplní plíce a poté vydechl. Proč se tohle všechno muselo stát zrovna mě? Proč?

Chodbou se rozléhaly kroky. John otočil hlavu ke dveřím. Malým okýnkem v nich zahlédl doktorku Lawsonovou. Zastavila se před nimi a nahlédla dovnitř. Když viděla, že sedí na posteli, odemkla a vešla dovnitř.

„Dobrej, doktorko,“ pozdravil jí, když za sebou zavřela.

„Dobrej,“ zareagovala hned, „můžu si přisednout?“

„Jistě,“ řekl John a sledoval, jak si bere židli od stolu a staví ji před něj. Pak se posadila. Mlčela. John taky.

„To je ale dnes špatné počasí, že?“ plácla do ticha Lucy, jen aby trapnou chvíli přerušila.

„To ano,“ odpověděl John. „Proč jste přišla, doktorko?“ zeptal se hned, jen aby zase nenastalo ticho.

„Včera jsem se vás ptala, jak jste se tady vlastně ocitnul, a napadlo mě, že byste byl dneska sdílnější.“

„Myslela jste špatně,“ řekl John a pohledem zaměřil zpět k oknu.

„Ale no tak Johne,“ naléhala Lucy, „vždyť stejně nemáte co dělat.“

„Bohužel, doktorko.“

Žena se zklamaně podívala po pokoji. Kromě postele a stolu v něm nic nebylo. Tedy, byla tam ještě jedna fotka. Byla přilepená na zdi u postele a zprvu ji nebylo vidět.

„Kdo je tohle?“ zeptala se Johna a ukázala na mladou ženu na fotce. Byla tam spolu s ním. Držel ji kolem ramen a usmíval se. Oba se usmívali. Fotka mohla být stará tak deset let. Bylo na ní vidět, jak je opotřebovaná. John se otočil a v jeho očích se zalesklo.

„To je Emily, moje žena,“ řekl, natáhl se pro ni a odlepil ji ze zdi. Pozorně se na ni díval a pak ji ukázal doktorce.

„Bylo to foceno v létě 2008.“

„To už je osm let,“ řekla doktorka a podívala se na fotku pozorněji. Z dálky tu ženu vůbec nepoznávala, ale teď ji pocit, že ji někde viděla, utvrdil v tom, že se nepletla. Ale vždyť to je…

„Jo byla ta nejlepší, jakou jsem potkal,“ říkal dál John a nevnímal, zda jej doktorka poslouchá, či ne. Lucy na něj pohlédla.

„Co se stalo,“ zeptala se.

„Nehoda. Myslel jsem, že zemře, ale přežila to. Jenže pak mě poslali sem. A já vůbec nevím proč. Myslel jsem, že je to nějaký omyl, a že se vše vyřeší, až sem Emily pro mě přijde. Ale nepřišla. Od té doby o ní nevím vůbec nic.“

„To je mi líto,“ řekla Lucy a fotografii mu vrátila. Nebyl pochyb o tom, že je to ONA.

„Zkoušel jste požádat doktora Gerenhema aby ji zavolal nebo tak?“ John si od ní fotku vzal a znovu ji nalepil na zeď.

„Samozřejmě, ale nikdy mi nic neřekl.“

Doktorka se podívala hodinky. Bylo sedm hodin.

„Řeknete mi tedy, jak jste se sem dostal?“

John na ni pohlédl a po chvíli rozmýšlení odpověděl: „Tak dobře.“

Doktorka se uvelebila na své židli a pozorně poslouchala.

„Bylo to toho dne, co se stala ta nehoda. Vraceli jsme se z každoročních běžeckých závodů, kterých jsme se účastnili od doby, co jsme se poznali. Je to tak trochu ironie, protože jsme se potkali právě při nich.

Oba jsme byli v jiném týmu a každý z nás chtěl vyhrát za každou cenu. Když jsme byli na řadě my, běželi jsme, co nám síly stačili, jenže když viděla, že ji nejspíš porazím, tak se mě snažila shodit do jezírka hned kolem běžecké dráhy.

Jenže se jí to nepovedlo a skončili jsme ve vodě oba a nakonec jsme byli kvůli porušení pravidel diskvalifikováni.

Potom večer, když jsme všichni seděli v baru, si ke mně přisedla a omluvila se mi. No a tak jsme se poznali.“

Doktorka se usmála, ale neříkala nic. Nevadilo jí, že John odbíhá od tématu. Byla ráda, že vůbec mluví.

„Až k neuvěření jak jsme se k sobě hodili.“

John se usmál a podíval se opět na fotku. „Nikdy nezapomenu, jak dostala ten šílený nápad skákat v nafukovacím hradě spolu s dětmi. Bylo to divné, ale zároveň velká legrace. Zavolali na nás ochranku a ta nás musela okamžitě vyvést.

Zdá se to být tak dávno,“ zašeptal a prstem přejel po její tváři na fotce.

„Vypadá to, že na ni máte dost hezkých vzpomínek,“ řekla doktorka. „Ale abychom se zase vrátili… Jak jste se sem teda dostal.“

„Oh, jistě,“ zvedl John zrak od fotky a pokračoval: „Ten den se stala ta nehoda. Byl už večer. Šli jsme ulicí kolem parku. Už ani nevím, o čem jsme se bavili. Přecházeli jsme přes přechod a najednou jsem uslyšel kvílení brzd. Zastavil jsem se a podíval se, odkud jde. Emily došla na chodník a podívala se stejným směrem jak já.

Nějaký opilec jel rychlostí kolem stovky a řítil se ulicí přímo směrem k nám.“

John se odmlčel a zarytě se díval do podlahy. Doktorka napjatě poslouchala a chtěla slyšet víc. Nechtěla jej však vyrušovat.

„Seběhlo se to tak rychle,“ řekl potichu John a lehce zavrtěl hlavou. Pak si pravou ruku přiložil na čelo, jako by jej bolela hlava.

„Řidič dostal smyk a řítil se přímo na Emily. Neměla šanci kam utéct. Mě zachránilo to, že jsem stál na cestě. Pořád slyším ta poslední dvě slova, co řekla. A teď lituji toho, že nevím, k čemu se to vztahovalo.“

„A co řekla,“ zeptala se doktorka s lítostí v hlase.

“Anděl smrti,“ řekl John.

„Anděl smrti?“

„Ano,“ odpověděl John a téměř se dal do pláče. „A vůbec si nemohu vzpomenout, co říkala před tím.“

„A co se stalo pak?“

„Auto ji srazilo a pak skončilo v obchodě za ní. Záchranka přijela během chvilky. Odvezli ji do nemocnice. Toho opilce taky. Měl jsem sto chutí mu ublížit. Ale měl štěstí. Odnesli ho dřív, než jsem mu stačil něco udělat. Zjistil jsem si ale jeho jméno. Abych ho mohl později najít a vypořádat se s ním, kdyby nedostal dost vhodný trest.

Robert Dixon. Ten hajzl, co mi málem zabil manželku.“

„A víte, co se s ním stalo?“

„Prej z toho vyvázl bez trestu. Nechápu jak, ale podařilo se mu to.“

„Ale pořád nejsme u toho, jak jste se sem dostal,“ řekla doktorka.

„Čekal jsem v nemocnici, až jí provedou operaci,“ řekl John, jako by ji neslyšel. „Pak přišel doktor a řekl mi, že je mrtvá.“

„Mrtvá? Ale já myslela, že…“ nechápala doktorka, ale John vykládal dál, jako by vůbec nepromluvila.

„Nevěřil jsem mu. Vběhl jsem do dveří, kde měla mít údajně operaci a hádejte, co jsem viděl. Emily ležela na operačním stole a smála se. Hned jak mě uviděla, zamávala mi.

Nechápal jsem, proč mi doktor řekl, že je mrtvá. A pak mě chytili a snažili se mě odvést. Bránil jsem se. Chtěl jsem zpět ke své ženě.

Emily volala, ať toho nechají, ale neposlouchali jí. Neustále mi říkali, že je mrtvá, ale ona pořád křičela, ať mě pustí. Nechápu, proč tohle udělali. Proč mě poslali sem.

Každý den jsem čekal, že sem Emily přijde, ale nepřišla.“

Doktorka mlčela. Chudák, pomyslela si, když ho teď pozorovala, jak smutně hledí do země.

Oba dlouhou chvíli mlčeli. Lucy nevěděla, co říct. Naštěstí se znenadání otevřely dveře do pokoje a v nich se objevil mladý doktor.

„Ehm…“ zarazil se, když vešel. „Musím zavést Johna na večeři.“

„Ovšem,“ řekla pohotově Lucy a vstala. Židli vrátila zpět na původní místo a přenechala Johna mladíkovi. Pak se vydala chodbou ke schodišti a po něm dolů do přízemí.

Zase vidím ty střípky. Tentokrát jsou jiné než obvykle. Okamžitě vybíhám z postele ke stolu a začínám kreslit. Jsou rychlé, ale velmi zřetelné. Má ruka lítá po papíře jako divá.

Než uplyne noc, nakreslím tři nové kresby. Dívám se na ně a pozorně je zkoumám kousek po kousku. Jsou temné. Zvlášť ten jeden, je plný krve.

Deník zavírám a dojdu k oknu. Už neprší. Na nebi září jasný měsíc. Vítr se opírá do korun stromů a ty se pod jeho náporem ohýbají do stran.

Své kresby svírám pevně v ruce. Vracím se k posteli a znovu je otvírám. Dívám se na NI. Na anděla. Otáčím stránku. Z nových kreseb mě mrazí v zádech. Znovu otáčím a pozoruji poslední obraz, co jsem nakreslil. Čtu slova, která jsem tam napsal. Že by vzkaz? Pro mě?

Hlavu skládám na polštář a deník tisknu k hrudi. Přemýšlím, co ty slova mohou znamenat. Oči se mi opět zavírají. I když usnu, budu muset zase brzy vstávat. Na východě už totiž vychází slunce.

Probudila jsem se brzy a podívala se na hodinky. Bylo půl sedmé. Vůbec se mi nechtělo vstávat, a tak jsem ještě patnáct minut ležela a převalovala se ze strany na stranu. Až pak jsem neochotně vstala a zamířila do šatny. Převlékla jsem se do pracovního a vydala se do kuchyně.

Už v ní pár lidí bylo. Vzala jsem si krajíc chleba a najedla se. Pak jsem pomohla ostatním dovést pacienty na snídani.

Potom, co jsme je všechny zase vrátili zpět do jejich pokojů, zavolala jsem do nejbližšího města kvůli opravě auta. Řekli mi, že tam budou moct dojet až zítra.

Naštvaně jsem potom čekala, až přijede doktor Gerenhem. Ten se dnes trochu opozdil a dorazil až kolem desáté. Když se dozvěděl o mé situaci, nabídl se, že mě odveze.

„Ale ne, to je dobrý,“ řekla jsem, „tak tady ještě jednou přespím, to je toho.“

„Dobře, jak myslíte.“

Celý dopoledne a odpoledne proběhlo více méně v klidu. Jenže večer se to stalo.

Dveře od pokoje se otevřely a v nich se objevila doktorka Lawsonová.

John Hurby zrovna ležel na posteli a četl si.

„Večeře,“ řekla Lucy, počkala, až John vstane a dojde k ní. Chytila jej za rameno a zavřela. Spolu s ním se vydala do jídelny. Už tam byli všichni ostatní. Posadila jej na jeho obvyklé místo a pak se připojila k ostatnímu personálu, které čekalo, až všichni dojí.

John pomalu jedl a pozoroval pacienty kolem. Žádná změna. Pořád tu byli ti samí jako vždycky. Pak postupně pacienti mizeli, jak je personál odváděl zpět do jejich pokojů.

John dojedl a vstal. Zamířil k doktorce Lawsonové, když vtom jej zaujal deník, co ležel na stole u okna. Došel k němu a otevřel jej. Byl plný kreseb.

John jím listoval. Prohlížel si všechny kresby, které v něm byly, až se pak na jednom zarazil. Na JEJÍM portrétu.

Nemohl uvěřit, že je to ONA.

„Emily?“ zašeptal.

„To jsou moje kresby,“ ozval se za ním hlas. Otočil se a spatřil mladíka s rozcuchanými krátkými vlasy.

„Proč jsi ji nakreslil?“ zeptal se ho a ukázal mu JEJÍ obrázek.

„Protože mě navštívila,“ odpověděl Tomy a vytrhl mu deník z rukou.

„Tomy, pojď, už jdeme,“ ozval se za ním znenadání doktor Gerenhem a chytil jej kolem ramen.

„Kdy?“ vyhrkl John a Tomy mu odpověděl: „Před několika dny.“

To už se vedle Johna objevila doktorka Lawsonová.

„Co se děje, Johne?“ zeptala se. Neodpověděl. Neustále Tomyho sledoval, dokud nezmizel spolu s Gernehemem z jídelny.

„Ta mrcha!“ řekl a zatnul ruce v pěsti.

„Počkat, co se děje, Johne?“

„Ta mrcha ví, že jsem tady a přitom chodí za někým jiným!“

„Ale kdo?“ nechápala stále Lucy.

„Emily,“ hlesl John.

Doktorka konečně pochopila. Viděl Tomyho kresbu.

„Ale Johne, Emily je… mrtvá.“ John se na ni podíval.

„Já to věděl! Jste stejná jako všichni ostatní!“ křičel John. Všechny pohledy v jídelně směřovaly k nim. Lucy jej chytila a zamířila ke dveřím.

„Odvedu tě zpět do pokoje,“ řekla a vedla jej chodbou směrem ke schodům. V hale však bylo dost hlučno. Několik doktorů právě vyběhlo spolu s jedním policistou z blázince ven.

„Co se děje?“ zeptala se Nory.

„Přivezli někoho nového. Hodně vážný případ.“

„Kam ho dají?“

„Do prvního do kazajky.“

„Pokoj sedm?“

„Jo, nejspíš budou potřebovat pomoc, tak si s ním pospěš.“

Doktorka zrychlila a po schodech se s Johnem vydala nahoru. Pak kolem nich proběhl doktor Gerenhem.

„Lucy, až ho zavedeš na pokoj, přijď nám tam dolů pomoct.“

„Hned tam budu,“ odkývla doktorka a přidala do kroku. Když vyšli do druhého patra, ozval se výkřik. Ne z přízemí, jak se celou cestu ozývalo, ale právě z toho patra, ve kterém byli.

„Co to sakra bylo?“ řekla vyděšeně Lucy a zamířila k ubikacím.

„Ozývalo se to odtud, že ano?“ zeptala se nejistě Johna.

„Ano,“ odpověděl.

Dveřmi prošli dál a kontrolovali pokoj jeden po druhém. Brzy zjistili, že jedna žena spadla z postele.

„Teda, ta mě vylekala,“ řekla doktorka a chtěla se vrátit, když vtom ji zaujal Tomyho pokoj. Dveře byly lehce pootevřené. Lucy k nim okamžitě vyrazila a nahlédla okýnkem dovnitř. Nikdo v něm nebyl.

„Kde je?“ vyhrkla ze sebe doktorka a vešla do pokoje.

„Hele,“ řekl John nakvašeně, „má tady ten svůj deník.“ Došel k Tomyho posteli, vzal deník do rukou a otevřel jej na straně, kde byl její portrét.

„Kde sakra je?“ zmatkovala doktorka. John otočil stránku a zarazil se.

„Doktorko Lawsonová, tohle byste měla vidět,“ řekl a dál sledoval kresby na obou stranách. Lucy k němu došla a nahlédla do deníku. Pak strnula. Na levé stránce byla kresba se dvěma lidmi. Mužem a ženou. Byli v malém pokoji s jednou postelí a stolem se židlí. Stáli u ní a oba se dívali do deníku, který muž držel v ruce. Na druhé stránce byla jiná kresba.

Byl na ní vyobrazen mladík na střeše. Z jeho rozpažených rukou tekla krev, která kapala na zem a barvila bílý úbor doruda. Chlapec stál na okraji té střechy a pravou nohou šel kupředu, jako by chtěl skočit.

Lucy nemusela dlouho přemýšlet, aby poznala, že ti dva na obrázku jsou oni a ten mladík je Tomy.

„Pane Bože,“ hlesla a rukou si přikryla ústa.

„Johne, počkej tady,“ řekla a vyběhla z pokoje. Na chodbě potkala jednu sestru.

„Tomy zmizel! Běž rychle říct těm dole, že šel na střechu a že se nejspíš chystá skočit dolů!“

Sestra se okamžitě rozeběhla ke schodišti a běžela do prvního patra, kde dávali nového pacienta do kazajky.

Lucy se vydala na opačnou stranu k jedinému schodišti, které vedlo na střechu.

Otevírám dveře. Vcházím do tmy, která venku panuje. Obklopí mě studený vzduch a já se pořádně nadechnu.

John spatřil, jak doktorka Lawsonová proběhla znova kolem pokoje a zamířila k vedlejšímu schodišti. Pak se pohledem vrátil zpět ke kresbám. Ještě chvíli je pozoroval a poté otočil list.

Vyběhla jsem na schodiště a rychle jsem po něm stoupala nahoru. Nedával jsem však pozor a upadla jsem.

„Sakra!“ vykřikla jsem bolestí a znovu se postavila na nohy. Teď nemám čas na to, dělat chyby.

Sestra vběhla do pokoje s číslem sedm, kde se všem právě podařilo dostat nového pacienta do svěrací kazajky. Jedna ze sester mu vpíchla injekci na uklidnění.

„Tomy prý utekl na střechu a chystá se skočit!“

Stoupám na vyvýšený okraj střechy a posouvám se dopředu tak dlouho, dokud mé prsty nepřesáhnou přes okraj. Podívám se dolů a pak sahám do kapsy. Vytahuji dlouhý kus rozbitého skla, který jsem dnes sebral v jídelně z koše na odpadky.

John se podíval na poslední kresbu v deníku a strnul. Ne kvůli tomu, co na ní bylo vykresleno ale spíš to, co na něm bylo napsáno. Byly na něm dveře s číslem sedm. Vše bylo namalováno černě, jako by malíř neměl po ruce žádné světlé barvy. U okrajů dveří byl černou barvou namalován jakýsi tvar. Připomínal velká křídla.

Na horním okraji kresby bylo rudým písmem napsáno několik slov. „Anděl smrti je tady“. V levém dolním rohu stránky pak bylo malým písmem napsáno „První patro“.

John zvedl oči od deníku a pohlédl k otevřeným dveřím, vedoucím na chodbu.

Nejdřív si řežu pravé zápěstí. Zajíždím hodně hluboko. Cítím tu bolest, tu krev, která mi teče po ruce, jak se vsakuje do mého bílého trika a kape na zem.

Pak si řežu i levé. Už se mi začíná dělat nevolno. Když je hotovo, pouštím střep z rukou a ten dopadá na studenou zem.

Proběhla jsem čtvrtým patrem, jak nejrychleji jsem mohla a začala vybíhat schody na střechu. Prosila jsem, abych tam nedoběhla pozdě.

John nahlédl z pokoje ven a zjistil, že je chodba prázdná. Okamžitě šel ke schodům a po nich sestoupil do prvního patra.

Roztahuji ruce od sebe a dívám se na oblohu. Poté se dívám dolů, kde vidím několik lidí, jak se na mne dívají. Pak se přede mnou objeví ona. Mává svými bílými křídli a usmívá se na mě. Je to anděl.

„Pojď,“ řekne a natáhne ke mně ruku. Usměji se a z posledních sil udělám krok vpřed.

Bleskově jsem otevřela dveře a spatřila, jak Tomy s roztaženýma rukama padá přes okraj střechy.

„Né!“ zakřičela jsem, ale bylo už pozdě.

John otevřel dveře s číslem sedm a vešel dovnitř. Místnost byla vyjma osoby ve svěrací kazajce, ležící na velkém bílém stole prázdná. John dveře zavřel a pomalu došel ke spícímu muži na stole.

Nevěřícně jsem se dívala ze střechy dolů na bezvládné tělo, kolem kterého se začali sbíhat lidé. Za mnou se objevil doktor Gerenhem. Podle krve všude kolem se nemusel ptát, co se stalo.

„Proč tohle udělal?“ zeptala jsem se.

„Nevím. Ani nedokážu pochopit, jak jsem mohl zapomenout zamknout dveře. To asi tím, že jsem pospíchal pomoct s tím novým pacientem.“

Rozbrečela jsem se. Steven mě objal.

„To bude dobrý,“ konejšil mě. Když jsem přestala, navrhl, že se půjdeme podívat dolů. Ale vtom jsem si uvědomila další věc.

„John,“ vyhrkla jsem.

Když jsme dorazili do Tomyho pokoje, nebyl tam. Hned jsem zpanikařila. Steven očividně taky znejistěl. Dívala jsem se po pokoji, snažila se uklidnit a pak jsem spatřila ten deník. Hned jak jsem viděla poslední kresbu, zeptala jsem se Gernehema: „Jak se vůbec jmenuje ten novej, co ho přivezli?“

„Robert Dixon, proč?“

Ihned jsem mu ukázala Tomyho kresbu a pak pochopil.

John poznal tvář toho muže hned. Nedokázal zapomenout na obličej toho, co provedl jeho ženě takovou bolest.

Podíval se po místnosti a jeho zrak zaujala malá skříň v rohu.

Vyběhli jsme z pokoje a rychle doběhli ke schodům, které vedly dolů. Nevěděli jsme, čeho může být John schopen.

Ve skříni bylo několik lékařských nožů. Vzal ten, jehož malá čepel se při stisknutí malého tlačítka začala točit. Došel zpět k muži a pleskl ho po tváři. Robert se probudil.

Běželi jsme po schodech o patro níž. Dávala jsem pozor, abych znova neupadla. Věděla jsem, že nemáme času nazbyt.

Dixon nemohl mluvit. Uklidňující látka, kterou mu sestra vpustila do těla, mu umožnila se jen dívat, jak nad ním John s lékařským nožem v ruce stojí a říká: „Způsobil jsi bolest mojí ženě, teď já způsobím jednu tobě.“

Čepel se roztočila a jeho ruka se začala přibližovat k Robertově hlavě.

Běželi jsme chodbou prvního patra. Dveře číslo sedm už byly jen deset metrů od nás. Doběhly jsme k nim a vtrhli dovnitř.

Dveře se rozletěly a do místnosti vpadly dvě postavy. V pokoji byla tma. Až na slabý proud světla, vycházející ze staré žárovky v zadní části místnosti, osvětlující postavu pod sebou. John seděl v rohu, zády opřen ke zdi a sledoval bílý strop nad sebou.

Doktorka Lawsonová nejdřív zajela pohledem k němu a pak k mrtvému tělu na stole. Když si uvědomila, co se stalo, zakřičela: „Co jsi to udělal?!“

Doktor Gernehem ztvrdnul na místě a nebyl schopen pohybu.

„Jen to, co bylo třeba,“ řekl John a vstal. V ruce držel pistoli.

„Kde jsi ji sebral, Johne?“ vyděsil se Steven.

„Od toho blbýho policisty, co se neumí bránit.“

„Co?“ šeptla Lucy. John namířil zbraní do temného kouta místnosti, hned nalevo od dveří. Jelikož byla tma, nebylo nic vidět. Doktor Gerenhem nahmatal na zdi spínač a rozsvítil. Ostré světlo odhalilo mrtvé tělo se zaraženým nožem v hrudi.

„Pane Bože,“ vykřikla Lucy a zakryla si ústa. Doktor odvrátil zrak a pohlédl na Johna. Ten mířil zbraní na doktorku.

„Polož to, Johne,“ řekl Gerenhem třesoucím se hlasem a pomalu natáhl ruce před sebe, označujíc, že je neozbrojen.

Lucy vyděšeně vykřikla. „Prosím, nedělej to.“

„No tak, polož to,“ řekl znovu Gerenhem, teď již trochu jistěji.

„Ne, doktore. Za to, že jste mě tady drželi z přesvědčení, že jsem blázen, to neudělám. Zničili jste mi život. A moje žena už čeká, až se vrátím.“

„Ale ona je mrtvá,“ řekla Lucy stále stojící na místě.

„Ne, není. Viděl jsem ji. Byla živá, když mě odtamtud odváděli!“

„Ne Johne, je mrtvá. Copak jste si to neuvědomil za celá ta léta, co jste tady? Jste blázen, protože si myslíte, že je naživu, i když není,“ vysvětloval mu Gernehem, i když to nemělo moc smysl.

„Ne, já nejsem blázen,“ řekl John. Ruka se zbraní se mu začala lehce třást.

„Vy jste si jen nechtěl přiznat, že je mrtvá,“ řekl Steven a udělal krok vpřed. John hned zareagoval a vystřelil na něj. Zasáhl ho přímo do obličeje. Krev se rozprskla všude kolem.

Lucy začala křičet. John na ní zamířil a znovu vystřelil. Tentokrát se strefil do krku. Doktorka se ihned chytla za ránu. Krev z ní stříkala a barvila do ruda její bílý pracovní oděv.

V chodbě se ozvaly hlasy. Do pokoje vtrhli dva mladí doktoři. Během chvilky už však leželi ve své vlastní krvi.

Doktorčin obličej úplně zbledl. Její ruce povolily stisk na ráně a pak padla tváří na zem. John na ní pohlédl a usmál se. Lehce překročil všechny těla v místnosti a vyšel na chodbu.  

Blázincem se ozývaly výkřiky a další výstřely. Až nakonec po hodině všechno utichlo.

John kráčel po lesní cestě směrem z areálu ústavu. V ruce stále třímal zbraň. V jedné chvíli se zastavil a ohlédl. Zbraň upustil na zem.

Všechny je zabil. Do jednoho. Znovu se vydal na cestu.

Když došel na vykácené prostranství, zastavil se. Dorazil ke kamenné zídce a pohlédl z ní dolů na cestu, která tam vedla.

Zhluboka se nadechl a vylezl na ni. Zavzpomínal na Emily, na svou ženu, jak se seznámili, jak skákali v tom hloupém nafukovacím hradě. Usmál se.

Roztáhl ruce a pohlédl k nebi. „Anděl smrti se vrací domů,“ řekl a skočil.

Tato povídka byla zveřejněna dne: 19.10.2010