Tonckův svět

Psycholožka Joan Furgassnová sledovala, jak již předposlední pacient Slavkovského blázince odchází z její pracovny, za doprovodu dvou dozorců. Jen co se zavřely dveře, napsala si ještě pár poznámek do počítače a poté složku, patřící Terrymu Howardovi, sebrala a vrátila zpět k ostatním složkám pacientů. Čekala ji ještě jedna osoba. Mladík, který do ústavu dorazil teprve předešlého dne.
Nevěděla, jak se jmenuje, ani proč se sem dostal. Přesněji řečeno, vůbec nic. Řekli jí jen, že ten hoch to nemá v hlavě moc v pořádku. Takové věci ji vždycky dokázaly vytočit. Už několikrát vedení blázince oznamovala, že ještě před tím, než k ní dovedou nového pacienta, vyžaduje všechny dostupné informace o oné osobě, aby je nemusela složitě tahat poté z ní, což většinou zabere několik sezení, protože většina pacientů ráda lže.
Joan si povzdychla a jen co se ozvalo zaklepání dveří, řekla: „Vstupte.“
Do místnosti vešli dva dozorci a mezi sebou vedli vysokého mladíka. Posadili jej na pohovku, naproti Joaninu křeslu a odešli. Hoch se usmíval a zkoumal vše kolem.
„Ahoj, já jsem doktorka Joan Furgassnová a jsem tu pro to, abych ti pomohla. Jak se jmenuješ?“
„Vy nejste Princezna,“ řekl hoch a jeho úsměv zmizel.
„Princezna?“ zeptala se Joan a sedla si do křesla naproti němu. „Ne, to nejsem. Ty nějakou znáš?“
„Ano,“ odpověděl mladík. „Tu, co mě navštěvuje v mých snech. Chce, abych ji šel hledat. Abych nalezl prastarý chrám uprostřed pouště.“
„A proč chce, abys ji našel?“
„Abychom byli spolu,“ usmál se hoch a zavrtěl hlavou. „To říkala, ale já vím, že to není pravda.“
„A jak to víš?“ zeptala se psycholožka a udělala si pár poznámek do svého notesu.
„Je to jen proto, aby mi zlomila srdce.“
„Aby ti zlomila srdce?“
Mladík přikývl a pohlédl k oknu.
„Dobře. Ehm… Můžeš mi říct své jméno?“ zeptala se Joan.
„Své jméno?“ zeptal se mladík a pohlédl na ni. Psycholožka ihned přikývla.
„Abych věděla, jak ti mám říkat a kdo vlastně jsi.“
„Já?“ ukázal na sebe mladík a usmál se. „Já jsem Tonda, a jsem spisovatel.“