Hodinář - 3.Část

Zatímco pospíchala na ulici Komenského, hlavou jí pořád prolétala zpráva, kterou ji Herbert před malinkou chvilkou poslal. DOSTAŇ SE DO HODINÁŘSTVÍ V ULICI KOMENSKÉHO. HNED. Netušila, zda se jedná jen o nějakou blbost, či o něco, související s případem. Našel snad nějakou stopu? Nebo rovnou pachatele?

Nemohla se dobrat k žádné odpovědi, čímž se jí nálada moc nezvedla. O to víc ji naštvalo, když kvůli nějaké partě turistů musela jít o několik ulic dál a tím si cestu o stovky metrů prodloužit.

Sakra! Vždyť tady jde nejspíš o čas! Klela v duchu Linda a pospíchala, jak nejrychleji uměla.

Po pár minutách se konečně dostala do ulice Komenského. Chvíli ono hodinářství nemohla najít. Ztrácelo se, mezi proudy lidí, kteří po ulici chodili a výstavními tabulemi, které lákaly do jiných obchodů. Ale pak si ho všimla. Toho malého nenápadného krámku mezi prodejnou bot a potravinami.

Na nic nečekala. Došla k tomu malému obchůdku s hodinami a vstoupila.

***

Sotva co se probral, ucítil obrovskou bolest v zátylku a na hlavě. Opatrně si rukou sáhl za krk. Krvácel. Pomalu se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Byl v malé místnosti, osvětlené bílým světlem, vycházející ze skleněného stropu. Vlastně i podlaha a všechny zdi byly ze skla. A za nimi visely hodiny všech možných tvarů. Některé byly velké, jiné malé. Žádné však netikaly.

„Co se to sakra děje?“ snažil se vzpomenout Herbert. Chvíli trvalo, než si vybavil vše, co se stalo v tom obchodě. Tak ten vrah je ten prodavač? Ptal se sám sebe. A kde to vlastně jsem? Kam mě to sakra dal?

Snažil se najít nějaké dveře, kterými by se dostal ven. Žádné však v místnosti nebyly. Všude jen zdi. Nějak mě sem ale musel dostat! Prozkoumával zdi, zda někde nenajde známku nějaké škvíry. Našel jen jednu. Na stropě, blízko světla. Pomalu vstal a zkusil se ke světlu dostat. Vtom jej však vyrušil prodavačův hlas.

„Tak, vidím, že už jste se probudil.“

„Co? Jak mě sakra vidíte?“ zeptal se Herbert a okamžitě začal prozkoumávat prostor za sklem, zda někde neuvidí kameru.

„Nemusíte se namáhat. Tu kameru stejně nenajdete.“ Herbert přestal hledat.

„No, musím říct, že mě překvapuje, jak jste mě tady tak rychle našli. Doufal jsem, že než budete mít podezření, dokončím svůj důležitý test.“

„Důležitý test?“

„Ano, přesně tak. A musím vám říct, že je velice důležitý. Sice ne pro vás, ale pro mne ano.“

„Takže to děláte jen kvůli tomu testu? Proto zabíjíte ty nevinné lidi?“

„Že je zabíjím? Ach, tak to ne, ne, ne, ne, ne. Oni se zabili sami. To oni si sebrali svůj život.“

„Ale zemřeli kvůli tobě!“

„Ne. Zemřeli kvůli sobě. Zemřeli jen kvůli tomu, že už to nemohli vydržet. Ostatně, teď uvidíme, jestli zemřete i vy.“

Herberta zamrazilo v zádech. Ach ne.

„Odpusťte mi,“ ozval se ještě prodavačův hlas.

„Odpustit vám?“

„Ano, za to. Že tady nebudu, až budete umírat. Zrovna přišla do obchodu jakási policistka, takže se ji budu muset věnovat. Hádám, že to bude vaše kolegyně. Nemýlím se?“

Linda! „Jestli jí něco uděláte…“ pohrozil mu Herbert.

„Tak co? Zabijete mě?“ muž se začal smát. Po chvíli přestal a řekl Herbertovi svá poslední slova. „Užijte si to.“

V ten okamžik začaly všechny hodiny tikat. Všechny stejně a hodně nahlas. Nešlo přeslechnout to jejich TIK, ŤAK, TIK, ŤAK.

„Sakra, sakra, sakra!“ začal nadávat Herbert. Potom dostal nápad. Začal hlasitě křičet. Snad mě Linda uslyší. Neslyšela jej však. Nikdo jej neslyšel. Jen ty hodiny, které mu dělaly poslední společnost před jeho smrtí.

***

„Haló?“ zvolala Linda, když se ani po minutě neobjevil nikdo, kdo by v hodinářství pracoval.

„Počkejte, hned jsem u vás,“ ozvalo se z místnosti za prodejním pultem. Linda ještě jednou zkusila zavolat Herbertovi na mobil, ale stále to hlásilo, že je nedostupný. Hlupák jeden.

Porozhlédla se tedy po obchodě. Dívala se na všechny ty hodiny a hodinky, co v obchodě byly. Od těch nejlevnějších až po ty nejdražší.

„Dobrý den, přejete si?“ zeptal se jí vysoký, mladý muž.

„Dobrý den. Hledám tady svého kolegu Herberta. Asi před čtvrt hodinou mi psal, ať sem okamžitě přijdu, byl tady?“

„Jo, jeden policista tady asi před půl hodinou byl. Ptal se tady na nějaké hodinky a mluvil cosi o tom, že by chtěl koupit nějaké přítelkyni, ale potom odešel.“

„Opravdu?“

„Ano.“

„A nezanechal mi tady nějakou zprávu, či něco takového?“

„Ne.“

„Tak proč by mi teda psal, ať sem jdu?“

„To nevím paní, to se budete muset zeptat jeho.“ V tu chvíli si na něm Linda něčeho všimla. Byl to jen takový záblesk nejistoty, který spatřila v jeho očích. Ten muž určitě něco ví.

„A nelžete mi náhodou?“ obořila se na něj.

„Co? Proč bych vám měl lhát? Jsem jen obchodník s hodinkami.“

„Ale vy něco víte, vidím vám to v očích!“ Muž se začal smát.

„Tak to je teda dobrý vtip.“

„Víte co? Tímto vás tady zatýkám za zadržování informací.“

„Cože? Děláte si ze mě prdel?“

„Ne nedělám. Teď spolu se mnou půjdete na stanici a tam už z vás dostanu to, co chci. Nebo byste mi to chtěl říct teď?“

„Co? Ale vždyť sem vám to už řekl!“

„No dobře, tak pojďte se mnou.“

„Nikam nejdu. Mám tady obchod.“

Linda se na něj vážně podívala a vytáhla z opasku želízka.

„Když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém.“

„Tak to ne,“ řekl muž a zpod pultu vytáhl zbraň a namířil jí na Lindu. Ta už nestihla vytáhnout tu svou. Muž vystřelil a rána zasáhla Lindu do ruky.

„Sakra!“ vykřikla bolestí. Druhou rukou se snažila vytáhnout svou zbraň. Podařilo se jí to. To už však muž střílel podruhé. Tentokrát však minul. Linda zvedla ruku se zbraní, namířila jí na muže a vystřelila. Ten se okamžitě chytl za rameno, kam ho rána zasáhla. Okamžitě zmizel v místnosti za pultem.

Linda se skryla před pult a okamžitě zavolala posily. Poté se pomalu došourala ke dveřím do zadní místnosti. Opatrně nahlédla dovnitř. Místnost byla plná krabic. Pomalu se proplížila dovnitř, se zbraní vždy připravenou k výstřelu, a schovala se za první hromadu beden. Chvíli byla zticha, zdali něco neuslyší.

 Nic. Nahlédla tedy přes okraj vrchní krabice. Zpět se schovat ji donutil výstřel, který byl na ní mířen. Muž však o pouhých pár centimetrů minul. Linda se zhluboka nadechla, vstala a namířila na muže. Ten její reakci nečekal a tak na ni nebyl připraven. Linda vystřelila. Střela zasáhla muže do nohy. Zbraň mu vypadla z ruky a poté se svalil v bolestech na zem.

Linda k muži rychle přiběhla. Jeho zbraň okamžitě odkopla do kouta a poté se k němu naklonila.

„Kde je Herbert?“

Muž se pevně držel za nohu, odkud mu vytékala teplá krev. „Nic ti neřeknu, ty krávo!“

„Nic mi neřekneš?!“ Linda na něj okamžitě namířila zbraň. „Kde je?“ zařvala mu do tváře.

Muž mlčel. Po tváři mu stékaly slzy bolesti, kde se mísily s krví, která tam vystříkla při ráně do ramene.

„Sakra!“ zaklela Linda a podívala se po místnosti. Nevedly z ní už žádné jiné dveře. Šla se tedy podívat za různé krabice, co v místnosti ležely. Za jednou našla počítač, napojený na několik drátků. Přišla k němu blíž, aby viděla, co je na obrazovce. Byly tam čtyři obrazy. Jeden z chodníku před obchodem, druhý v obchodě, a zbylé dva ze skleněné místnosti, ve které ležel Herbert.

„Herberte!“ vykřikla Linda. Ten ležel v kaluži krve a nehýbal se.

„Do prdele, to snad ne!“ vykřikla a vrátila se k muži. Zbraní mu namířila do tváře.

„Kde je ta místnost?“ Muž mlčel.

„Tak kde je?“ vykřikla a zbraň odjistila. Muž hlavou pokýval na místo na podlaze. Linda se tam hned šla podívat. Teprve teď si všimla, že jsou v podlaze rýhy, které rýsovaly dveře. Chvíli s nimi zápolila, ale nakonec se jí je podařilo otevřít.

Okamžitě nahlédla dovnitř. „Herberte?“

Jeho tělo leželo na břiše, ruce měl podél těla a krev se nacházela všude kolem něj.

„Herberte!“ zavolala na něj. Pak za sebou cosi uslyšela. Vtom si uvědomila svou chybu. Měla jsem ho spoutat! To už však bylo pozdě. Tvrdý předmět ji udeřil do hlavy a ona se zřítila dolů na skleněnou podlahu.

***

Dopad byl tvrdý. V její zraněné ruce to křuplo, když dopadla.

„Teď tady chcípni, ty mrcho!“ zařval na ní prodavač a zabouchl dveře. Pohltilo jí bíle světlo a tikot všech hodin v místnosti. Zdravou rukou se držela za tu zraněnou a brečela. Potom si uvědomila, že je s ní v místnosti ještě Herbert. Okamžitě se k němu připlazila.

„Herberte?“ promluvila na něj, když byla u něj. Neodpověděl jí. Otočila jej tedy na záda. Naskytl se jí příšerný pohled.

Herbert měl úplně rozedranou tvář od nehtů.

„Ale ne,“ povzdychla Linda. Poté se podívala na jeho ruce. Na pravé ruce měl prokousnuté zápěstí. Zvedl se jí žaludek a odvrátila pohled. Pak na zem vyvrhla svou snídani.

„Do prdele!“ zakřičela a dala se do pláče. Podívala se na strop, kde byly dveře. Budu je muset rozstřílet! Poté si však uvědomila, že už nemá u sebe zbraň. Sakra! Musela jsem ji nahoře upustit!

Dopadla na ni tíseň. Pak si uvědomila, že hodiny kolem tikají. Letmým pohledem všechny hodiny prozkoumala. Všechny tikaly na setinu přesně.

Brzy dojedou posily a najdou tě. Hlavně klid. Uklidňovala se, ale nepomáhalo to. Tikání jí úplně vymylo mozek. TIK, ŤAK, TIK, ŤAK. Ruce se jí začaly třást. Hlavou jí začaly proudit myšlenky na smrt.

Co se to sakra děje? Ptala se sama sebe. Zkusila si zacpat uši. Ozvala se však její rána v levé ruce a tak nemohla. Začala hlasitě dýchat. Srdce se jí rozbušilo strachem. „Prosím. Ať už to skončí. Prosím!“ Nikdo však její prosby neslyšel.

***

Policie dorazila brzy. Okamžitě vtrhla do hodinářství a obsadila jej. Nikdo však v obchodě nebyl. Okamžitě tedy začala pátrat po Lindě a Herbertovi. Trvalo kolem půl hodiny, než jeden policista našel tajné dveře v podlaze. Okamžitě je tedy otevřel a nahlédl dolů do místnosti. Hned si všiml dvou těl ležet na podlaze.

„Našel jsem je!“ Zvolal na své kolegy a skočil dolů. Došel k Herbertovi a zkusil, jestli ještě žije. Už od pohledu na něj nemělo smysl to dělat. Poté zkontroloval ještě Lindu.

„Je naživu! Zavolejte sanitku!“ zakřičel hned, jak nahmatal pulz.

Sanitka dojela během chvíle. Naložila Lindu do vozu a urychleně ji odvezla do nemocnice.

***

„Tak, konečně jsme ho dopadli, Lindo,“ oznámil jí o pár dní v později v nemocničním pokoji Frank.

„Opravdu?“ zeptala se překvapeně.

„Ano,“ odpověděl jí. „Ale dalo práci ho najít. Upřímně řečeno, měli jsme štěstí. Snažil se totiž odletět letadlem do Itálie, ale díky tomu, že už jsme o něm podali hlášení, tak ho zatkli.“

„Tak to je dobře,“ oddychla si Linda a usmála se.

„A jak ti jinak je?“ zeptal se jí Frank.

„Ale jo, jde to. Rána se celkem dobře hojí, takže už brzy půjdu domů.“

„No, tak to rád slyším. Jo, mimochodem, tohle ti dneska přišlo, tak jsem to vzal s sebou,“ řekl a podal jí malý balík.

„Díky.“

„Nemáš zač. Promiň, ale už musím. Zítra se zase stavím. Tak se měj,“ rozloučil se Frank a odešel.

Linda se usmála a pomalu začala otevírat balíček, který ji Frank přinesl. Byla to malá krabička. Otevřela ji a nahlédla dovnitř. Byly v ní hodinky a jeden malý lísteček se vzkazem, na kterém stálo: TIK,ŤAK, TIK, ŤAK.

Nevěděla, co ten vzkaz znamená, ale bylo jisté, že je od toho hodináře. Od hodináře, o kterém si myslela, že jej zatkli. Od hodináře, o které si všichni mysleli, že je ve vězení.

KONEC