Šel jsem si lehnout. Byl jsem příliš unaven. Mají mě za naprostého idiota, kterému dělá problém zapnout kalkulačku. A já nemám náladu ani sílu jim cokoliv vyvracet či vysvětlovat.

Usnul jsem. Venku jsem jakoby z dáli slyšel nějaké hlasy. A pak jsem se probudil. Zdálo se mi, že se mi zdál sen. Tak už konečně jdi k tomu oknu, otevři je a něco řekni, volal ten hlas před tím. Nebo ne k onu, ale ke dveřím? Čekají tam na mne?

Ne. Asi se mi zdálo toto: Tak si to už konečně přečti a něco tam napiš. Když já ale nevím co. Já ani nevím, jestli se mi to opravdu zdálo nebo jsem si to jenom vsugeroval. A tak píši.

Pěkné. Jako chobotnice. Zdánlivě krátké, ale. Jenom mám pocit, že v těch jménech je tam trochu zmatek. Inu, svému osudu člověk neunikne, i kdyby se rozkrájel. Na nudličky. A co já? Mám poslechnout hlas boží?